Jednička

Vybíhám kopec. Naplno. Makám. Funím. Vlastně vůbec nemůžu popadnout dech. Plíce hrozí, že puknou, ale je mi to jedno. Potřebuji vyběhnout až nahoru a rozhlédnout se po kraji. Ten pohled mě vždy uklidní. Fakt neznám lepší způsob, jak se zbavit vzteku. Vlastně znám, třeba bych mohla nakopnout ještě tenhle  shnilej pařez. Uááááááááááá... Ten letěl! :o) 

Jsem na vrcholu blaha a dýchám jak čtyři honící psi. Ne, ten kopec se nejmenuje Blaho, ten se jmenuje Kozí. Ovšem nevím, zda tu kdysi běhaly kozy, nebo zda se tu nějaká taková koza jako já třeba nezasnoubila. Pořád lepší Kozí, než třeba Šibeniční. To bych se asi trochu bála. Asi trochu dost bych se bála. 

Rozhlížím se a když vidím tu nádheru, nemůžu uvěřit tomu, že jsem ještě před hodinkou byla vytočená a naštvaná. Asi jsem přecitlivělá. Přeci taková prkotina jako to, že budu pět dnů sama na celou skupinu těch vystresovaných koulí sádla, není důvod být naštvaná. Asi ne. Ale to je fuk. Pěkně jsem si zaběhala. A ten pohled... Všechno se zelená, všechno kvete. Dole se stříbrně třpytí řeka, líně se valící krajem. Husté lesy, obdělaná pole i louky plné žlutých pampelišek tvoří nádhernou barevnou mozaiku. Vidím maličké chaloupky rozhozené po stráních, vidím motoráček, co veze z města děti ze školy. Vidím hodně krásy a neslyším žádný ruch. Jen ptáci sem tam zatrylkují, jinak je tu klid. 

Hned po obědě si mě zavolal nejvyšší k sobě do kanceláře. No nejvyšší.. Myslím, že má tak metr dvacet a to ještě musí stát na krabici od bot. Jeho nátura té výšce i odpovídá - prostě Napoleon. Ještě že nejsem Helena.. No a sdělil mi, že Věra skončila. 

"Jak jako skončila", ptám se nechápavě. 

"No skončila, neptej se. Sbalila si věci a odjela". Mlčky na něj koukám. 

"Vyhodil jsem jí, a už na mě takhle nekoukej. Dal jsem jí kontrolně dýchnout a měla upito. To tady prostě nemůžeme trpět. Tady jsou vážení klienti, co si zaplatili dost slušný prachy za to, aby byli v klidu, nebudou koukat na nějakou mátohu co nevysloví ani své jméno".  

Hlas mu přešel do fistule a obličej nabral barvu červené řepy. Chudák Věra. Jmenuje se Donaldová, to je asi fakt těžké s trochou alkoholu v krvi vyslovit.

Stejně to nechápu. Věra nebyla z těch, co by v práci popíjela. Něco se muselo stát. Něco... ježíš já jsem ale tak blbá! Že oni skončili ten svůj "tajný" románek...?! Už to tak bude. Takže: já má další turnus odsloužit sama, protože Napoleon poslal Věru k vodě. Nebo spíš ona jeho. Vlna vzteku mě úplně ochromila a tak jsem  za velkého třesku dubových dveří vylítla z kanceláře. Ve svém pokoji jsem na sebe naházela běžecké svršky a vyběhla z areálu. Pryč z tohohle pitomákova.

Ale už je to dobré, výklus na Kozí vršek vždy pomůže, dolů se vracím jako znovuzrozená. Vždyť je to jen pět dnů. Slovy: Pět dnů. Tedy doufám, že vedení někoho sežene a že mě v tom nenechá půl roku. Protože to bych se zpila tak, že bych letěla v cukuletu za Věrou. 

Blížím se k zámečku. Sedí si uprostřed nádherné zahrady plné udržovaných keřů a vzrostlých stromů. Cestičky jsou vysypané jemným pískem, který při každém kroku příjemně skřípe. Sem tam se najde lavička, která láká k posezení a rozjímání. Ovšem kdo má čas rozjímat, že?

Původně náš zámeček byla ozdravovna, které nikdo neřekl jinak než Perníková chaloupka. Jezdily sem hubené děti, co doma při slově JÍDLO dostávaly osypky. Tady je krmili od rána do večera a dohlíželi, aby pěkně papaly a přibíraly. Celý den musela být ta nebožátka venku, protože na čerstvém vzduchu prý vyhládne. Pak se přišlo na to, že populace tloustne a že tedy bude lepší z toho udělat jakousi léčebnu pro obézní. Perníková chaloupka tomu ale říkají místní dál, i když sem přijíždějí lidé, co by takové rachitické dítě snědli po obědě klidně jako moučník. No, možná právě to bude ten důvod.

Střídá se nám tu každý týden padesát pacientů, čili klientů. Takových, co se vyžerou do nevídaných rozměrů a až když po nich chce nějaká letecká společnost uhradit dvě sedadla, dojdou k názoru, že takhle by to tedy nešlo. A zaplatí celkem slušný peníz za to, že jim to tu řekneme. Přijedou v neděli večer, ještě rychle snědí zásoby z domova a v pondělí ráno se tváří tak, že by jeden řekl, že to s tím hubnutím snad i myslí vážně. Z těch padesáti lidí se utvoří pět skupin po deseti a každou skupinu dostanou na starost dvě poradkyně. Vždy jsem sloužila s Věruš. Já skupinu učila jíst, ona je vodila na procházky. Hm, takže tentokrát budu nejen vykládat, že mrkev je zdravá, ale ještě s nimi budu lítat někde po venku.

V areálu je ještě klid, ale za chvíli začnou klienti přijíždět. V osm hodin mám s nimi první schůzku. Je čas se v klidu osprchovat a sníst si svačinu. Nalila jsem si sklenici kefíru a chroupu žitnou čokoládovou sušenku. Je mi dobře jak dlouho ne. Oblékla jsem si náš ústavní mundůr - černou teplákovou soupravu ADIDAS, a vykročila jsem vstříc světlým zítřkům.  Přesně v osm vcházím do klubovny mé skupiny. První, koho vidím je ON. Nedá se přehlédnout: není obézní. Srdce mi poskočilo až do krku a cítím, že rudnu jak Napoleon při svém výlevu. Ruce se mi klepou tak, že jsem upustila desky s dotazníky a tyto se rozletěly po podlaze jak mikádo. Nikdo se nechystá je sesbírat. Ne že by to byli nezdvořáci, ale prostě se neohnou. Klečím tedy na zemi, strkám listy zpět a vůbec nevím, zda se ještě někdy postavím, abych se a představila.

Ahoj, jsem Alex, pomůžu ti, jo?

Hezky nám to začíná, hezky...