Sedmička

Rychle jsem prošla kolem recepce, pozdravila holky, které měly zrovna službu a napochodovala jsem do knihovny k naší babi Květuš. Naše babi Květuš nebyla vůbec naše, jakože moje, ale je to takový místní inventář. Byla tu kdysi, když sem jezdily hubené děti a je tu i teď, kdy se z hubených dětí stali buřtíci. Ale né, jsem protivná, nejsou to buřtíci, prostě mají trochu nad-váhu. To snad ani není jejich největší problém. Jejich největší problém je jakási vyhaslost, skleslost, nechuť do života. No nic, to nebudu teď řešit.

"Dobré ráno, babi", usmála jsem se na ni přes pult, za kterým seděla a rovnala časopisy Týden. Úplně se rozzářila.

"Ale, ale, ale, kdopak to přišel? Jdeš si pro Jirotku, Liduško?"

Liduško mi říkala jen ona, nějak se jí totiž nedařilo udělat z Lindy zdrobnělinu. Mě ostatně také ne.

Přikývla jsem.

"No jo, jako každé pondělí si jdu pro Jirotku. Jirotkův Saturnin, lék na váš splín", mrkla jsem jedním okem a šťastně rozpažila abych svá slova náležitě podbarvila.

"I na ten tvůj?" Modré bystré oči zapátraly v mé duši. Vidí do mě jak do hubené kozy. Nechápu, jak přišla na to, že nejsem v pohodě.

"Ale babi, jakýpak splín, krásně jsem se vyspala, krásně jsem si zaběhala, posnídala jsem a teď si jdu číst. Není svět krásný?"

"Ale Liduško, mě neoklameš, něco se stalo, viď? Na jednu stranu vypadáš trochu zdrchaně, na tu druhou zasněně. Pozorovala jsem tě, když jsi přicházela", ukázala bradou na prosklené dveře vedoucí na chodbu, "kráčela jsi jak ve snách.!

"Hele mě to můžeš říct: Nějaké trable s hochem, viď?!"

Asi jsem koukala jak z jara, protože se vítězoslavně usmála

"A já vím, že to je ten mladík z tvé skupiny! Šla jsem si pro snídani a trochu jsem se rozhlížela, kdo nám to přijel. A ten tvůj se tedy nedal přehlédnout. Fešák!!! Vážně fešák."

Zachvátila mě panika. Jaký můj? Jaký fešák? Sakra, jsem snad průhledná?!

Zmateně jsem popadla deset malých knížek a couvala.

"Babi, babi, nemalujte čerta na zeď. Žádný fešák mě vůbec, ale vůbec nezajímá. Víte, že jsem spokojená jak blecha, nechci nikoho."

"Odříkaného největší krajíc, buď na něj milá", stačila za mnou ještě houknout Květuš a já pádila celá rudá chodbou zase zpět, div že jsem Jirotku nevytrousila.

Došla jsem k hlavnímu vchodu. Opřený o sloup tam stál Alex a pokuřoval si. No fuj!!!!! Kuřák! To má mínus jak hrom. Vtom otočil hlavu a naše oči se setkaly. Usmál se, típnul cigaretu a vykročil ke mně. Ucítila jsem slabý závan nějaké vůně smíchanou s vůní tabáku, a byla to vůně podmanivá a uhrančivá a brnkla mi o nerv v břichu, tento se sevřel a málem na mě poslal mdloby. Mám kamarádku, které zavětří a řekne: Hugo Boss č. 6. Nebo: Armani Idole. Já se nadechnu a maximálně zase vydechnu.

"Ahoj Lindo, copak to neseš, ukaž pomůžu ti."
Začali jsme si tykat?!

Podala jsem mu knížky.

"Už jsou tu všichni?"

"Myslím, že ne. Nebo jo?", rozhlédl se a přejížděl očima skupinky kolem stojících.

"Pětkáááá! Pětkááá! Pojďte sem", zavolal a pár lidí se otočilo a přišouralo se k nám.

"Vidíš? Stačí málo a všichni jsme." To mrknutí si mohl odpustit...

Tak jo, supermane, můžeme vyrazit.

Vedla jsem je přes zelený trávník do přední části zahrady, kde se nacházel obrovský dřevěný altán. Někdy se tu konaly komorní koncerty, teď zrovna v něm byly rozestavené polohavací polstrované židle. Vedle každé židle byl kulatý stoleček, a na něm stála malá petka s vodou a kelímkem a banán. Na každé židli byla složená bílá huňatá deka. Cítila jsem zvláštní napětí, které mi bránilo se s těmi lidmi bavit, laškovat, smát se. Musím vypadat jak boží umučení. Vzpomněla jsem si na Květuš, na její rentgenové oči a doporučení, abych byla milá. Je na čase se srovnat.

Lidi švitořili a tipovali, co se bude dít. Na tuhle chvíli jsem se vždy těšila:
"Posaďte se, zachumlejte se, budeme si číst."
Vrhli se k židlím, naklepali deky a uvelebili se. Někteří si prohlíželi vodu, jako by něco takového viděli prvně v životě, ale na banán si nikdo netroufl. Asi po zkušenostech se snídaní nevěděli, zda by ho mohli sníst celý, nebo jen tu šlupku.
"Teď vám rozdám Saturnina. Určitě znáte. Pokud ne knížku, film či seriál s výborným Víznerem i Havelkou, a vůbec se všemi, kdo tam hráli, jste viděli stoprocentně."
Souhlasně přikyvovali hlavami a usmívali se. Chodila jsem mezi nimi a každému dala jednu knížku.
Posadila jsem se také.
"Řekněte, kdy naposledy jste si sedli jen tak s knížkou pod strom? A četli. Kdy jste naposledy opravdu odpočívali?"
Ticho.
"Já vím: ani nevíte. Tady máte čas. Čtěte si, spěte, koukejte do dálky, přemýšlejte si, klidně si povídejte. ALE: ne o práci, ne o starostech, ne o problémech. Tohle je kouzelný altán. jak slyší něco negativního, zřítí se."
Uvolněný smích.
"A jestli si myslíte, že jsem zapomněla na to, že mi máte odevzdat veškerou elektroniku, tak nezapomněla. Nemusíte ji odevzdávat. Byla to jen výhrůžka. Ovšem platí to, že od snídaně po večeři ji nesmíte používat. To se myslím dá vydržet, že jo?"
Souhlasné úsměvy.
A teď už si čtěte.

"A co ty papíry?" No jo, Alex, ten musí pořád něco mít.
"Vidíte, na ty jsem zapomněla, vyberu si je."
Obcházela jsem je a brala si od nich vyplněné dotazníky. S nimi jsem se potom posadila do svého křesílka a četla si v nich. Občas jsem na své ovečky koukla. Vypadaly spokojeně. Oči mi čas od času zabloudily na Alexe. Vypadal.... nádherně. Vlasy měl prozářené sluncem, na tváři lehký úsměv, jednu nohu ledabyle přehozenou přes deku. Občas si hlavu opřel o opěradlo a koukal kamsi do parku. Našla jsem si jeho dotazník. Je mu 32, pracuje jako novinář, svobodný, bezdětný, bez nemocí. Rád píše, nesportuje, kouří. Hm, to kouření... Jaké další neřesti asi propadl? Alkohol? Drogy? Holky? Práce? Rychlá auta? Viděla jsem ho jako neodolatelného playboye, co se prohání v černém Porsche Prahou, vedle sebe nějakou modelku či ještě lépe TOPmodelkou s rukou na jejím koleni. Zamrkala jsem a hnusnou představu zaplašila. Přece každý hezký chlap nemusí být nutně.... sukničkář. Přece v Praze nejsou jen modelky...

Vzpomněla jsem si na Ivana. Vlastně to byl vzor ctnosti. Ale co z toho, když se bál vlastní matky a nechal mě jít jen proto, že ona si to přála? Co je proti tomu kouření. Ach jo. Ivan.. Po třech letech jsem si myslela, že jsme dospěli do bodu, kdy se sestěhujeme do jednoho bytu. Stejně jsme spolu trávili veškerý čas. Kromě toho času, kdy musel mamince vymalovat, přitlouct obraz, naštípat dřevo či dojít pro velký nákup. Jenže to jsem si říkala, že je dobře, že je takový, protože to znamená, že ke mně se bude chovat stejně, se stejnou láskou. Naivní jsem byla, hodně naivní. Když jsme se začali bavit o společném bytě, bylo vidět, že to nebude lehké. Netlačila jsem ho, ale našla jsem si garsonku. Bydlení doma už se mi trochu zajídalo a kromě toho: dospělé děti by neměly bydlet se svými rodiči. A tak jsem se osamostatnila a doufala, že Ivan jednoho dne přijde s kufrem. Asi po půl roce, kdy občas přespal, ale víc přespával doma, jsem to nevydržela a chtěla jasné ANO-NE. Koukal na mě docela provinile, ale naprosto pevně řekl, že si maminka myslí, že na bydlení s děvčetem má času dost. A tak jsem ho poslala k čertu. Když odešel, mrskla jsem po něm mobilem. Tedy po něm ne, ale po dveřích, kterými odešel. Mobil umřel.  Vytáhla jsem z něj simku a rozstříhala jí. Tak. Konec zvonec. Už se mi nikdy nedovoláš.

Ten večer jsem se rozhodla, že obrátím svůj život vzhůru nohama. Už pár dnů jsem měla nabídku jít do Lesné dělat lektorku. Plat nadprůměrný, strava a bydlení zdarma, přátelské prostředí, pět týdnů dovolené. Odepsala jsem. Za týden jsem opouštěla garsonku, rodinu, město a Ivana. Sbohem a šáteček

Z mého putování minulostí mě vytrhly hlasy.
"A co ten banán, Lindo? Můžeme vám říkat Lindo?"
"Můžete sníst banán a můžete mi říkat Lindo."
Něco ze mě spadlo.

Šestka

Obdivuju lidi, co padnou do jakékoliv postele na světě a spí jak dřevo. Já padnu a ... koukám do stopu ještě ve dvě v noci. Samozřejmě je rozdíl, zda do postele padnu sám nebo s nějakou kočičkou. To mi pak moc nevadí, že ve dvě ještě nespím. 

Po napůl probdělé noci jsem se tak nějak zmátoženě vymotal z deky a šel na balkon si zakouřit. Děsná neřest, děsná. Vím, že to škodí, vím, že to leze do peněz, vím že to smrdí, ale nemůžu si pomoct. Občas si řeknu, že přestanu, ale pak stačí mít na krku termín a jsem jak tovární komín. A vůbec, prvnímu rannímu potáhnutí se nic nevyrovná.

Stojím, labužnicky vdechuji a koukám do parku ponořeného do ticha a lehkého oparu ranní mlhy. Pučící zeleň ve mě vyvolává zvláštní klid, který jsem už dlouho nezažil. Tak zvláštní, že mě unáší v myšlenkách kamsi do pravěku, do dětství...

Jsou mi čtyři, sedím na zemi uprostřed pokoje, kolem sebe mám rozházená autíčka a z dřevěných kostek stavím město. Ve dveřích stojí máma. Má na sobě dlouhý světlý kabát a v ruce drží šátek a rukavice. "Pa miláčku, měj se tady krásně". Zvednu hlavu od červeného angličáka a jen na ní mávnu. "Taky se měj krásně a něco mi přivez". Nevím, zda jsem si časem nepřimyslel podivný lesk v očích... Jezdila často pryč, ani mi to nepřijde, že odchází a loučí se. Vždy jsem se těšil na její návrat a na nové autíčko, či třeba čokoládu, která se u nás tenkrát ještě neprodávala - na milku. Jenže tenkrát už se nevrátila. Zůstala se svým kolegou v Rakousku, což jsem se samozřejmě nedozvěděl hned, ale mnohem později. I to, že si ho vzala a že se jí narodila dcera.

Strašně se mi po ní stýskalo, chyběla mi. Táta byl jak tělo bez duše, střídaly se u nás babičky a někdy i nějaké tety, ale máma je máma. Ta její náruč a pusa na dobrou noc, to když mi četla, když mi hladila čelo, když mi dělala palačinky a společně jsme je matlali marmeládou, to všechno mi chybělo. Buď všechny ty věci časem přerostly v něco nadpozemského, nebo to tak opravdu bylo. Čert ví. Byl jsem dítě, děti dlouho nesmutní. Jen se ve mě už natrvalo usídlil pocit, že pustit si někoho do srdce je nebezpečné. A tak jsem ho zamkl a klíč zadupal do země. 

Život mi nadělil hezkou tvář i inteligenci, postavu sportovce a trochu toho humoru. Jsem si toho vědom a zneužívám toho. Od prvního sexu s prodavačkou z drogerie Jiřinou, která mě svedla když jsem si kupoval vodičku na beďary, jsem urazil dlouhou cestu, na které jsem balil, sváděl, dobýval a opouštěl. Razil jsem heslo: hlavně žádný vztah, nic pevného, nic zásadního. Ani nevím, jak se to stalo, ale jednoho dne si ke mně nastěhovala věci Andrea. Dlouhonohá modelína, kterou jsem si k sobě odvedl ze Solidní nejistoty po jednom obzvlášť vydařeném večírku. Po první noci odběhla do pekárny a připravila mi snídani. To ještě nikdy žádná neudělala, takže to na mě samozřejmě hodně zapůsobilo. Po druhé noci (ano, občas byla i druhá, třetí či dokonce sedmá!!!! noc), urovnala věci na umyvadle, pověsila mi župan a ustlala si po sobě. A tak jsem si řekl, že vyhodit by jí bylo škoda a přidělil jí jednu skříňku, aby si měla kam dát nějaké své prádlo. To mi ovšem nebránilo se vrátit na svou cestu a sem tam někoho svést, dobýt a opustit. Nemiloval jsem ji, jen mi vyhovovala ta její péče.

Cigareta pomalu dohořela až k filtru když vtom se něco mihlo mezi stromy. Linda. Přiběhla zřejmě z lesa a vypadala.... nádherně. Vypadala jak víla, která se převlékla do běžeckého. Vydýchávala se a protahovala si nohy. Nevím proč mě najednou píchlo u srdce. Možná, že našla klíček a snaží se odemknout. Kdepak holka, tam se nedostaneš. Ale za hřích rozhodně stojíš. 

Vzbudil jsem kluky aby měli čas se nějak připravit na snídani. Nechtělo se jim. Pepa mumlal něco o otravných komárech a s dekou přes hlavu se otočil hlavou ke stěně, Radim se alespoň posadil, ale dlouze čuměl kamsi do blba a na otázku "Tak jak byla noc?", nereagoval. Ježíš to je dvojka. Šel jsem tedy do koupelny první. Po ranní očistě jsem z kufru vyhrabal černé tepláky a šedé triko a byl jsem připravený. Mezitím se Pepa probral, bez nějaké zásadní údržby si vzal co měl po ruce a stál u dveří připraven vyrazit. To Radim si alespoň vyměnil spodky.

"Chlapi já mám hlad jak vlk, já tam sežeru na co přijdu", poskakoval jak malej Jarda a pobízel nás ať děláme.

Jídelna byla obrovská a prosluněná, stoly u stěny naproti oknům se prohýbaly pod jídlem a Josef měl výraz malého děcka, které prvně v životě vidí čoudící parní lokomotivu. Sedli jsme si ke stolu s číslem pět, což bylo číslo naší skupiny. Všichni jsme se k němu vešli. Nechápal jsem moc smysl, ale snad ví, co dělají. Tohle je tak podivné místo s tak podivnými pravidly, že už to ani nekomentuju.

Sedl jsem si tak, abych měl výhled na dveře a pozoroval trousící se lidi. Vešli, zastavili se a rozhlíželi se. Jakmile zaregistrovali rautové stoly, pohled se jim rozjasnil. Až pak zjišťovali, kde vlastně jsou a kam patří. Náš stůl se už zaplnil, Linda nikde. Asi jen já jsem věděl, že byla běhat. Navrhl jsem, abychom ji přivítali společným pozdravem. Myslel jsem, že mě pošlou někam, ale kupodivu byli pro. Secvičili jsme sborové: Dobré ráno sličná lektorko, a těšili se, až přijde. Bylo totiž jasné, že bez ní nedostaneme ani kůrku. 

Vešla a jídelna byla najednou ještě víc zalitá sluncem než předtím. Náš pozdrav ji maličko rozhodil. Aby skryla rozpaky, přednesla nám další z nesmyslů - nemůžeme si vzít jídla kolik chceme, ale musíme dodržet zásady zdravé výživy, nebo co je to za zásadu, dle které si smíme vzít jen něco a jen trochu. S Pepou to málem seklo. A nejen s Pepou. Remcali snad všichni. Jenže hlad je hlad, raději rychle šli urvat co se dalo a co se smělo. Radim měl jogurt a čaj, Pepa přišel s plátkem šunky a jedním vajíčkem. 

"Ty vole já se bál si vzít dvě, aby mě ten kuchař neseknul po ruce! Stojí tam jak dráb!", rozčiloval se celkem spravedlivě a ohlížel se za sebe, jestli ho náhodou nepronásleduje až ke stolu. 

"A kde máš chleba?"

"Myslíš, že si můžu dát chleba?"

"Určitě, na co by sis tu šunku položil?"

"No to je fakt, jdu, drž mi palce, ať najdu nějakej tlustej krajíc."

Linda nás obcházela a kontrolovala velikost porcí. Někoho poslala si talíř doplnit, jedné z holek vzala tavený sýr. Já si dal kafe, protože bez kafe den ani nelze začít. Tedy přesněji řečeno bez kafe a cigarety nelze den prakticky vůbec začít. Respektive den je nejlepší začít s kafem a cigaretou v jeden okamžik u zpráv na idnes. Tak. No, kromě kafe jsem si přinesl jahodový jogurt Danone, čokoládové müsli a nějakej džus. Cestou zpět jsem ještě hrábnul pro rajčata, abych Lindě udělal radost, když říkala, že máme mít i zeleninu. A vysloužil jsem si pochvalu!

Linda seděla naproti mě, přestože jsem pro ní hlídal místo vedle sebe. Tak bylo mi jasný, že si ke mně nesedne, ale za pokus jeden nic nedá. Abych společnost trochu vytrhl z její trudomyslnosti, vyprávěl jsem jí, jak jedna moje kamarádka hledala u mě doma na starožitné kuchyňské váze po babičce čudlík, kterým se spustí. Jo, pobavilo je to to, cizí blbost vždy potěší. 

Přes stůl jsem sledoval Lindu jak užďibuje toust a srká čaj. Zamyšleně kamsi hleděla, občas prohodila nějaké to slovíčko s někým kolem sebe, ale spíš se toulala někde ve svým myšlenkách. Na co asi myslí? Nenechala mě o tom dlouho přemýšlet, protože se najednou zvedla a naši posnídaňovou seanci rázně ukončila.

"Tak prosím vás, končíme, ano? Máme toho ještě dost na práci, nemůžeme tu sedět do oběda. Možná vás to překvapí, ale nejdříve si půjdeme číst. Za půlhodiny se sejdeme u hlavního vchodu. Nezapomeňte si vzít vyplněné dotazníky, které jsem vám včera rozdala."

Budeme si číst?! Tohle už mi hlava skoro nebere. Linda vyběhla z jídelny a my se loudali pomalu za ní. Stoupali jsme do patra po širokém schodišti a šli si na pokoje pro dotazníky. Nahoře jsem se ještě rychle podíval na maily, smazal pár spamů a u dvou mailů z práce nastavil důležitost 3, čili počká do večera. Teď mám jiné starosti. Jdu si číst a balit lektorku. Ano, stojí za hřích.

Pětka

Jsou dny, kdy mám chuť prohodit budík oknem, ale dnes ne, dnes je všechno jinak. Vypnula jsem zvonění a koukla směrem okno, abych zjistila, jak je venku. Ještě trochu šero, ale bude pěkně, protože nikde nebylo vidět mraky. Doufejme, že ještě nepřiplují, protože pro dnešní program bude lepší slunce. Vyhrabala jsem se z kanafasu a začala na sebe natahovat bežecké svršky. 

Ráno běhám ráda. Vlastně kdykoliv běhám ráda, ale ráno nejraději. Nikdo nikde, všude ticho a klid. Den se teprve probouzí, mne si oči a zívá. Běžím chvilku po cestě za zámečkem a pak se vydávám vzhůru na kopec. Tentokrát nejsem naštvaná takže všechny shnilé pařezy široko daleko jsou ušetřené. Na vrcholku jsem se chvilku zastavila, protáhla se a seběhla zase dolů. Boty, vlhké od rosy, jsem pohodila na balkon a zalezla do koupelny. Myslím, že na raním běhu je nejlepší ta sprcha. To blaho, které se rozlije po těle jakmile se první teplé kapky dotknout potem ochlazené kůže, je neskutečné. Nakapala jsem na houbičku trošku sprchového gelu a celá se namydlila. Nasála jsem vůni. Hm, budu vonět po třešních...

Trochu se mi chvěly ruce když jsem se oblékala do naší uniformy. Představa, že za chvilku HO uvidím byla... asi šílená, nevím. Těžko popsat ten stav, kdy se chvěje žaludek a mozek vysílá podivné signály těšení se. Tentokrát jsem zvolila modré tepláky a bílé tílko. Vypadám skoro jak cvičenec spartakiády než jako lektorka. Ještě jsem si udělala linku na spodní víčko, sepnula vlasy do culíku a vyrazila do jídelny za svou skupinou. Nevím proč mne napadlo, že je škoda, že nemám nějaký parfém. Babička mi vždy vtloukala do hlavy, že žena má vonět čistotou, mýdlem. Ne že bych byla tak poslušná, abych poslouchala každé moudro, které mi někdo řekne, ale dosud jsem nezavadila o žádnou vůni, kterou bych nutně chtěla mít. 

Jídelna se nachází v přízemí. Je to neobyčejně rozlehlá světlá místnost s francouzskými okny, kterými se dá projít na terasu se spoustou maličkých stolků. V jídelně samotné nejsou stolečky, ale obrovské stoly. Obrovské proto, aby se k nim vešla celá skupina. U dlouhé zdi bez oken stojí vyrovnané stoly pokryté bílými ubrusy. Na nich jsou narovnané mísy se šunkou, dále pak vajíčka, sýry, ovoce, zeleniny, musli a další a další pochutiny. Stoly hlídají kuchtíci, ruce založené za zády. Tak trochu posměšně hleděli na naše nové strávníky. Moc dobře věděli, co se za chvíli odehraje. Natěšení a hladoví strávníci si totiž většinou myslí, že až je k těm stolům pustíme, že si naloží tak nejlépe pět plných talířů a nadlábnou se jak na dovolené all inclusive. No, necháme je si to chvilku myslet..

Došla jsem až k našemu stolu. Všichni už tam byli a koukali, jak se blížím. Široký úsměv ze vzdálenějšího konce mi sebral na chvilku vzduch. "Dobré ráno sličná lektorko!, zaznělo sborově. Fakt sborově, řekly to i ženy. A jéje, tady je někdo vtipnej. "Dobré ráno, skupino!" Hm, to nebylo vtipné vůbec. Hned se mi vybavil Bolek Polívka: ...ty skupino... U stolu byla volná dvě místa, jedno vedle Alexe (na náhody nevěřím, tipovala bych, že si tam položil svetr) a druhé víceméně naproti němu. Co mám dělat, raději si sednu naproti. Snad mi kvůli němu nezaskočí.

"Ještě jednou dobré ráno, ráda vás vidím", rozhlédla jsem se po ještě mírně ospalých tvářích. "Doufám, že jste se dobře vyspali a něco pěkného se vám zdálo. Co se zdá první noc na novém místě, to se splní". Tváře se culily. Jistě jste si všimli, že támhle u té zdi už na vás čeká snídaně. Není to ale tak jednoduché, jak si myslíte. Vybírejte pečlivě, neboť ne vše si můžete naložit. Snídaně je základ dne, ale to neznamená, že se nacpete do bezvědomí. Můžete si vzít např. jeden kus pečiva, kousek šunky, kousek sýra a skleničku džusu. nebo si vezměte jogurt a müsli, nebo chleba a vajíčko. A k tomu klidně trochu zeleniny. Prostě - vybírejte jak už řečeno s rozumem. Tváře se nejdřív dívaly udiveně, pak se zakabonily. No samozřejmě až na tu jednu, které opět vévodí ten neodolatelný úsměv. Bože, co to blábolím, jaký neodolatelný? Není tentokrát spíš posměšný?!

"Tak běžte", pobídla jsem je, ať si jdou nabrat. Šli jak na porážku. Žádné nadšení, které na nich bylo patrné před mým proslovem. Za chvilku se začali s poloprázdnými talíři trousit zpět. Obešla jsem je a každému extra vysvětlila, co udělal špatně, co správně a některé jsem dokonce poslala zpět, aby si porci ještě doplnili. Alex měl před sebou jogurt, zapečené müsli, multivitamínový džus, dvě rajčata a hrnek s kafem. "Skvělá volba", pochválila jsem ho. Na něco podobného jsem měla taky chuť, ale tak nebudu se opičit. Dala jsem si toust se šunkou a čaj.

Snídaně probíhala potichu, sem tam nějaké šeptnutí, ale jinak se soustředili na svou miniporci a pomalu přežvykovali. Po pravici jsem měla Květu jak se mi představila. Na první pohled smutná, unavená, strhaná. Povídala, že nedávno v práci zkolabovala a tak ji šéf poslal na zdravotní dovolenou. Pracuje v jakési auditorské firmě a má toho prostě moc. Chřoupala müsli a říkala mi, že něco takového jí prvně v životě. Do hovoru se zapojil i muž vlevo, Karel. Karel byl účetní a tak si ti dva měli vlastně dost co povídat.

Opřela jsem se a čekala až vyprázdní talíře a dopijí kávu. Alex si povídal s lidmi kolem sebe. Očividně je bavil nějakou vtipnou historkou, protože se všichni docela hlučně smáli. Pocítila jsem závan závisti. Jsem pako, co? Nekoukal se na mě a tak jsem měla čas ho trochu prozkoumat. Štíhlá, vysportovaná postava, když stál tipla bych ho na necelých 180 cm, vlnité neposlušné vlasy, zdánlivě neuspořádané, ale přitom každý vlas má své místo. Barva? No asi nějaká sláma. Skoro blonďák. Takový prostě špinavý blonďák, jaký se mi nikdy nelíbili! Z oválného obličeje s trošku špičatější bradou se dívaly šibalské, inteligentní oči, mhouřil je když ostřil. Asi se rád směje, má takové ty vějířky vrásek od smíchu. Tipla jsem ho na 35, docela už dědek. Zaujaly mě i jeho ruce - štíhlá zápěstí, pěstěné nehty. Sečteno podtrženo, krásný chlap. Krásný, charismatický, vtipný, inteligentní, pohodář. A když se to celé zabalí do šedého trička s dlouhým rukávem a černých tepláků, je to skoro konec. Můj konec. Ach jo. Toho já nemůžu zajímat ani náhodou.

"Tak prosím vás, končíme, ano? Máme toho ještě dost na práci, nemůžeme tu sedět do oběda. Možná vás to překvapí, ale nejdříve si půjdeme číst. Za půlhodiny se sejdeme u hlavního vchodu. Nezapomeňte si vzít vyplněné dotazníky, které jsem vám včera rozdala". Zvedla jsem se a odcházela z jídelny pryč. Musím do ředitelny a za naší asistentkou, abych vše připravila na dopolední program.

Co jsem si tak všimla, tak o mně snad ani nezavadil pohledem. No neříkala jsem to? Toho já nikdy nemůžu zajímat.

Jeden tisíc

Ne, to není název kapitoly, to je číslo, které na počítadle návštěv tohoto blogu naskákalo od jeho založení. Přijde mi to supééééééééééér :o)) 

Jako poděkování písnička TISÍC rudých růží:

<iframe width="560" height="315" src="http://www.youtube.com/embed/rsdJDBN9JCQ?rel=0" frameborder="0" allowfullscreen></iframe>

(smůla, nějak se tu to video nezobrazuje, ale kdo chce, ten si jistě poradí :o))

Čtyřka

Tak Linda… Linda s upatlanou pusou od marmelády či jak to zpívá Mládek. Prošla mezi námi s těmi svými papíry a postavila se už celkem v pohodě za stolek. Dostala mě, že se červená, klopí oči a usmívá se tak, že by jí člověk položil k nohám třeba vlastnoručně zabitého medvěda. Připadám si jak zevl, ale musím na ní furt koukat. 

Právě nás zasvěcuje do programu a dá se velmi těžko věřit tomu, že to říká nám – dospělým jedincům. Možná si nás spletli se školním zájezdem: čekají nás pochody, rozcvičky, nácvik dýchání (doufám, že umělýho!), plavání (ale tak to by mohlo být interesantní, jestli si tedy vezme plavky), přednášky o zelenině s uzeným a jako vrchol všeho máme odevzdat mobily!

Skupinou to zašumělo nevolí. Josef okamžitě začal zuřivě vyťukávat do mobilu S.O.S a jedna z pětice „našich“ žen pojekávala, že se to nesmí. Byl jsem v klidu. Chce mobil – dostane mobil, chce notebook, má ho mít. Trochu nás uklidňovala, že prý mají trezor, a že se naší drahé elektronice určitě nic nestane. Ta je tedy vtipná. Jako by šlo o újmu finanční. Ale celkem to vystihla. Mít u sebe něco z civilizace, určitě bych pracoval. A ano, i psal maily, telefonoval, četl zprávy a hrál si. Nevím proč jsem si myslel, že vrchol tady toho pobytu bude, že musíme mít ve dne v noci tepláky…

Konečně vyšla zpoza té své barikády. „Tak, a teď vám rozdám takový dotazník, abych se o vás něco dozvěděla.“ Obešla stolky a každému dala jeden list. „Já bych se zase rád dozvěděl něco o vás,“ řekl jsem s pohledem upřeným do jejích očí. Měla oči laně, takové důvěřivé a hluboké. Musím si dávat pozor, abych se v nich neutopil… Jen se na mě usmála a popošla dál. Teď nevím, jestli to byl příslib, nebo jak si to mám vyložit… Ale protože nám pak oznámila, kde ji v případě nouze najdeme, tak trochu jsem si to vyložil po svém – je to příslib. Jestlipak zabere na mou pohádku z Mateřídoušky? Jenže pak se rozloučila a odkráčela středem, aniž by se na někoho z nás koukla.

Loudali jsme se s klukama na pokoj. S klukama… Prázdniny jsem dost část trávil u babičky a dědy na vesnici. Vždy když si děda v sobotu odpoledne bral rádiovku, povídal: Tak jo babi, jdu s klukama na jedno.“ Nechápal jsem, jaký kluky myslí. „Asi vede pionýra“, říkal jsem si, i když ani to mi s ohledem na věk pionýrů a s tím souvisejícím zákazem pití alkoholu nesedělo. Až jednou jsem ho potkal. Silnici šněrovali čtyři dědkové a vyřvávali něco o ztraceném mládí. Nemohl jsem pochopit, že jim děda říká kluci. A už je to tady: i já říkám lidem nad deset let kluci.

Na pokoji jsme padli do postelí. Josef lamentoval, že mobil prostě potřebuje, aby věděl, co se děje doma a že se musí hlásit, aby jeho Alenka věděla, že se tady má dobře, a Radim zase lamentoval, že opravdu potřebuje pracovat. „Pánové“, použil jsem protentokrát přesnější oslovení svých spolunocležníků, „mám takový návrh. Já mám mobily dva. Jeden odevzdám a druhý bude tady pro nás pro všechny. Vyndejte si z těch svých simkarty, vypněte je a odevzdejte. Když budete potřebovat, je vám ten můj k dispozici.“ Tak šťastné obličeje už jsem dlouho neviděl. Ač jsem si nemyslel, že bych si s těmi dvěma měl co povídat, najednou se hovor rozjel a my se při vyplňování dotazníku královsky bavili. Spojilo nás vítězství člověka nad hmotou, v tomto případě vítězství nad naší krásnou lektorkou.

Asi v jedenáct jsem si šel zakouřit na balkon. Koukal jsem do tmy a jen tušil les a někde blízko i řeku. Bylo ticho, jen vítr si pohrával s ještě holými větvemi a suchým listím na zemi. Vybavila se mi tvář Lindy a to, jak klopila oči, jak se usmívala. Strašně jsem zatoužil mít ji vedle sebe. Už aby bylo ráno.  

Trojka

Zřejmě vypadám jak rajče, protože cítím, jak mi hoří tváře, a je mi vážně trapně. Snad ještě nikdy jsem si na úvod nemusela kleknout všem k nohám.

„Promiňte,“ omlouvám se za ty rozházené papíry, ale nějak mi nepřijde, že by to brali jako pohromu. Dva si hrají s mobilem, dvě ženy koukají z okna, a jeden vypadá, že snad klimbá. Zbytek čeká, až to dosbíráme. Alex mi podal poslední dva papíry a šel se posadit, zatímco já jdu ke svému stolu. Jakmile jsem jím trochu krytá, je mi líp. Rozhlédnu se po své skupině, nadechnu se a spustím:

„Dobrý den, vlastně už večer,“ opravuji se, „jmenuji se Linda a jsem vaše lektorka. Vítám vás na zámečku Lesná, kde spolu strávíme pět dnů. Pět dnů plných relaxace, procházek, cvičení a dalších aktivit, které vám dají zapomenout na stres, od kterého jste si přijeli odpočinout.“

Kouká na mě deset párů očí. Ale ty jedny, ty jedny mě úplně propalují. Jsem nesvá, snažím se nedívat jeho směrem. Je to těžké. Má takové živé, šibalské oči a v nich dva ohníčky. Ano ty, co mě propalují. Jsou šedé, nebo šedo-modré, uvědomila jsem si v jednu chvíli. Vlastně ho zkoumám víc, než bych měla. Raději se budu soustředit na svou řeč a koukat jinam…

„... a aby se vám relaxovalo lépe, odevzdáte mi každý svůj mobil, tablety, notebooky, prostě cokoliv, co by vás svádělo třeba pracovat.“ Podle hučení odhaduji, že se jim to moc nezdá. Znám to, všichni tak reagují. „Nebojte, máme tu nedobytný trezor, v pátek vše dostanete zpět,“ snažím se situaci trochu odlehčit. Ani teď nevypadají, že by se chtěli se svými miláčky rozloučit. Pán v červeném triku zuřivě mačká tlačítka prastaré nokie. Asi píše domů, že mu chceme useknout kus ruky. Pak se přihlásila paní tak ve věku mé mámy: „Ale prosím vás, je to vůbec možné, takhle nás tady trápit?! Smí se to?“

Usmála jsem se: „Přijeli jste si odpočinout. Pokud budete celý den kontrolovat zprávy ze světa, zprávy ze sportu, číst Blesk a Google, SMS, maily, pokud si budete hrát hada nebo piškvorky, tak to si moc neodpočinete. Slibuji, že nejpozději zítra večer si na hračky ani nevzpomenete.“ „A co vy, vy jste mobil také odevzdala?“, nedala se odbýt. „Já ani mobil nemám. Stejně tu není pořádný signál.“ Znovu jsem se usmála, abych paní povzbudila. Zachytila jsem další pohled a nejkrásnější úsměv na světě.

„Tak, a teď vám rozdám takový dotazník, abych se o vás něco dozvěděla.“ Obešla jsem stolky a každému dala jeden list. „Já bych se zase rád dozvěděl něco o vás,“ pronesl Alex, když jsem mu podávala jeho papír. Málem mi vylítlo: Dočkej času jako husa klasu, ale opanovala jsem se. Popravdě mě nenapadlo nic duchaplného ani jiného a tak jsem se jak pako opět jen tak nablble usmála. Vysvětlit si to mohl mnoha způsoby, třeba že jsem fakt nemožná.

Ještě asi půl hodiny jsem jim vyprávěla, co je čeká a nemine a rozloučili jsme se. „Bydlím ve třetím patře na konci chodby vlevo, pokoj 313. Pokud byste měli nějaký problém, můžete kdykoliv přijít. Jinak se uvidíme zítra ráno u snídaně. A nezapomeňte si přinést vše, co mi máte odevzdat a to včetně vyplněného dotazníku. Dobrou noc vážení.“

Odcházela jsem. Nekoukala jsem nalevo napravo, hlavně ať už jsem pryč. Vyběhla jsem schody, vešla do pokoje a pečlivě za sebou zamkla. Lehla jsem si na postel a zabořila hlavu do polštáře. To není možné… To snad není možné… Přijde mi to nepochopitelné: jeden pohled a vše je jinak. Například mi jinak tluče srdce. Tetelí se, poskakuje, buší jak buben, třepe se, letí… Nechápu to, ale chce se mi brečet. Cítím se sama, ale také cítím, že bych sama být nemusela.

Jak dlouho už vlastně nikoho nemám? Dva roky? Dýl? Ne, jsou to fakt dva roky, co jsem se s Ivanem rozešla. Byl to šílenej mamánek. Mamánek, co neuměl nic rozhodnout, co se stále schovával za máminu sukni a co před bydlením se mnou dal přednost … ano, jak jinak - mamince. No, tak to jsem nějak nerozdýchala. I přes to jsme spolu chodili dlouho, asi tři roky. Od mých dvacátých narozenin, co si tak pamatuji.

To šla naše banda trochu zapařit do kavárny U tří hroznů. Protančila jsem noc a taky jsem se trochu víc opila. Od jednoho stolu na mě stále pokukoval kluk tak v mém věku, možná starší. Od pohledu hodný, plachý, moc mě nebral. Jenže pak pro mě přišel, jestli bych si s ním zatančila. Hráli zrovna Love Harts od Nazaretů, šílený ploužák. Nechtělo se mi ploužit a tak jsem blbla a poskakovala. A on trpělivě čekal, až mě to přejde, koukal na mě jak na svatý obrázek a vlnil se do rytmu ploužáku a né mé imaginární ztřeštěnosti. Pak mě zničehonic chytil kolem pasu a řekl, že jsem nejkrásnější holka široko daleko a že se do mě asi zamiloval. Nevěřím na lásku na první pohled, tvrdila jsem mu tenkrát a ruku mu dala pryč. Za pár dnů mi přišla SMS, že by mě rád viděl. Vůbec jsem si nepamatovala, že bych mu dávala své číslo! Nechala jsem si to projít hlavou a nakonec s ním na to rande šla.

Byl prima: pozorný, milý, vtipný. Koupil mi zmrzlinu, kterou jsme společně snědli v parku na lavičce a probírali spousty věcí. Zjistili jsme, že máme rádi podobné filmy i knihy, že oba jezdíme rádi na kole, že je nám líp v lese jak u moře, a že oba nesnášíme pistácie. A tak vznikl vztah, který vlastně nebyl tak úplně špatný, alespoň zpočátku ne. Vlastně dokud mě Ivan nepředstavil své ma-min-ce…

Vážně jsem někdy tvrdila, že neexistuje láska na první pohled? Vstala jsem pomalu z postele a otevřela obrovské okno dokořán, abych si zchladila rozpálené tváře. Koukala jsem do černočerné noci a věděla jsem, že se něco stalo. Jarní zázrak? Možná… Vítr si pohrával s ještě holými větvemi a suchým listím na zemi. Ucítila jsem ve vzduchu jaro, to skutečné, co probouzí nejen přírodu, ale i zkamenělá srdce. Zachvěla jsem se a okno zase zavřela. Už aby bylo ráno.

Dvojka

Zaparkoval jsem svojí audinu na parkovišti Jen pro klienty a s taškou přes pravé rameno jsem prošel velkou zdobenou bránou do obrovského parku na jehož konci seděl jakýsi zámeček. Jakoby nestačilo, že jsem jel takovou dálku, ještě navíc je to úplně mimo město. Myslel jsem, že tu budou nějaké kavárny nebo bary, ale vypadá to na totální konec světa. No, hochu, co ty tady budeš dělat... 

To jsem se jednou v práci dost nudil. Jsem spisovatel a novinář, já potřebuji prostě nějakou akci, nějaký super téma, ale nějak se nikde nic nevyskytovalo. Mám-li být alespoň k sobě upřímný, s tím spisovatelem to tedy není tak žhavý. Jednou mi otiskli v Mateřídoušce pohádku. Ale fakt dobrou pohádku! Ovšem na holky to zabírá. Stačí říct "spisovatel, co píše pro dětičky" a lepí se na mě jak vosy. Člověk jim pak řekne nějaké ty romantické pitominky a má je tam, kde je chce mít. 

Ale novinařinou se živím, to jo. Novinářů je jak much, co si budeme nalhávat. Pereme se o témata, lítáme po republice i po světě, vše pro lidi! Lidi jsou hladoví po informacích a senzacích. Chtějí ráno otevřít net a vidět, co se kde šustlo. Ovšem kde má jeden furt brát témata. A tak jsem si jednou řekl, myslím že mě inspiroval nějakej úchyl v televizi, co lidem ukazuje, jak co kde přežít, že bych mohl psát takové ty žhavé reportáže, které když někdo přečte, řekne si: to je borec ten chlap, že tohle dal. 

Prohlížel jsem gůgl, čím bych začal. A pak jsem si vzpomněl, jak jsme s klukama vždycky po nějakým dost nepovedeným testu machrovali, že se klidně můžeme učit blbě, protože studium je na prd. Člověk může třeba pást ovce. Což v našich očích znamenalo: ráno vyháňat, večer zaháňat, a mezi tím se někde válet. Tak jsem si našel ovčí farmu kdesi na Slovensku a jel dělat pastevce ovcí. To svět neviděl, jak já tam makal!! Spal jsem v dost ubohý salaši, vstával ve tři v noci, musel jsem ovce vyhnat, vykydat hnůj, připravit jim vodu, podojit, mléko připravit k odvozu, pak jsem za nima běhal po děsných kopcích.. Celý den, vlastně celý týden, jsem se nezastavil. Vůbec nechápu, že to někdo vydrží celoživotně. Pozitivní bylo, že reportáž se mi povedla a já postoupil z našeho okresního plátku do plátku celorepublikového. Máma měla takovou radost, že mi koupila nové auto. Prý abych v tom starém nedělal ostudu když jsem teď ten PAN novinář.

Musel jsem podstoupit hodně takový drsných zážitků, abych se udržel tam, kam jsem se dostal a ještě o trochu výš. Ale stálo to za to. A tohle tady je můj další odvaz - relaxační pobyt. V podtitulku bylo, že je to pobyt určený tlustým a vystresovaným workoholikům. Tedy přesněji tam stálo něco jako: Přerůstá vám práce přes hlavu? Přerůstá vám břicho přes pásek? Nevíte co dřív? Přijeďte k nám. Dáme vám rady, které byste jinak našli na internetu zadarmo, ale to byste neměli pocit, že jste pro sebe něco udělali! Těšíme se na Vás. Aby ne za pěttisícšestset korun českých, těžce vydělaných. A tak jsem se přihlásil.

Hala recepce byla dost plná. No, ona nebyla zas tak plná, ale těch pár lidí tu zabíralo hoooodně místa. Dvě recepční těžce nestíhaly. Sednul jsem si do jednoho z křesel a čekal, až se s tím popasujou. Zatím jsem si četl Koktejl, ale nezabral jsem se, pozoroval jsem přes okraj cvrkot. Holky za pultem celkem ušly. Na rozdíl od holek, co se přijely odstresovat. Většinou takový vyzobaný slunečnice po čtyřicítce, zadky jak čtyřskej valach, no to je fakt hnus. Jak to může mít někdo doma. Chlapíci taky děs. Takový nějaký vopelichaný...

Konečně se recepce uvolnila a já se mohl ohlásit. Linda a Petra (cedulky na košilích je představily) koukaly trochu nedůvěřivě, jakože co tu chci Asi vypadám poněkud zachovaleji, než jsou zvyklé. Použil jsem úsměv číslo tři: jsem tu kvůli vám, děvčata, trochu to tady spolu roztočíme. Ještě když jsem šlapal do schodů, mávaly mi kapesníčky. Tak třeba to tu nebude tak marný.

Špatný ovšem je, že tu nepěstujou jednolůžka. Jsme tři na jednom pokoji. Je tu Josef, jeden z těch upocených vopelichaných padesátníků ve špatně padnoucím obleku, který si právě jednou rukou sundaval kravatu a druhou šátral v ohromné tašce. Když vytáhl hliníkovou pikslu, celý se rozzářil. Není divu - byla plná řízků. Pikslu položil na stůl a vyčaroval ještě zavařovačku s bramborovým salátem a plechovku piva. Ten druhý, Radim, je tak v mém věku. Ovšem nevypadá na to, to je jasný. Výrazná nadváha, pleš, podání ruky alá leklá ryba, no fuj, bledá tvář a vykulené oči. Asi nějakej ajtý, co strávil roky v noře u počítače a teď vylezl na světlo boží. Chvilku plkáme o ničem a převlékáme se do sportovního (máme to nařízeno v pokynech...).

V osm je sraz v klubovně s naší instruktorkou. V klubovně jsem byl naposledy před sto lety, čili v době, kdy jsem chodil do pionýra. Jo, to byly časy... No a teď tu sedím v docela pohodlné polstrované židli a čekám, co bude. Je nás tu deset, mi dva spolunocležníci, pak další dva pánové a pět žen, pět na pět... Brrr, raději nedomýšlet.

Úderem osmé vešla víla. Normálně jsem ztratil řeč. Nevím, co jsem myslel, že přijde, ale tohle předčilo očekávání: drobná štíhlá dlouhovláska s nádhernýma očima. Taková plachá, křehká a nádherná. Naše pohledy se setkaly. V ten okamžik jí vypadly z ruky nějaké papíry a rozlítly se po podlaze. Nikdo se ani nepohnul, tak jsem toho využil a šel je sbírat s ní.

Ahoj, jsem Alex, pomůžu ti, jo?

To nám to ale skvěle začíná!

Jednička

Vybíhám kopec. Naplno. Makám. Funím. Vlastně vůbec nemůžu popadnout dech. Plíce hrozí, že puknou, ale je mi to jedno. Potřebuji vyběhnout až nahoru a rozhlédnout se po kraji. Ten pohled mě vždy uklidní. Fakt neznám lepší způsob, jak se zbavit vzteku. Vlastně znám, třeba bych mohla nakopnout ještě tenhle  shnilej pařez. Uááááááááááá... Ten letěl! :o) 

Jsem na vrcholu blaha a dýchám jak čtyři honící psi. Ne, ten kopec se nejmenuje Blaho, ten se jmenuje Kozí. Ovšem nevím, zda tu kdysi běhaly kozy, nebo zda se tu nějaká taková koza jako já třeba nezasnoubila. Pořád lepší Kozí, než třeba Šibeniční. To bych se asi trochu bála. Asi trochu dost bych se bála. 

Rozhlížím se a když vidím tu nádheru, nemůžu uvěřit tomu, že jsem ještě před hodinkou byla vytočená a naštvaná. Asi jsem přecitlivělá. Přeci taková prkotina jako to, že budu pět dnů sama na celou skupinu těch vystresovaných koulí sádla, není důvod být naštvaná. Asi ne. Ale to je fuk. Pěkně jsem si zaběhala. A ten pohled... Všechno se zelená, všechno kvete. Dole se stříbrně třpytí řeka, líně se valící krajem. Husté lesy, obdělaná pole i louky plné žlutých pampelišek tvoří nádhernou barevnou mozaiku. Vidím maličké chaloupky rozhozené po stráních, vidím motoráček, co veze z města děti ze školy. Vidím hodně krásy a neslyším žádný ruch. Jen ptáci sem tam zatrylkují, jinak je tu klid. 

Hned po obědě si mě zavolal nejvyšší k sobě do kanceláře. No nejvyšší.. Myslím, že má tak metr dvacet a to ještě musí stát na krabici od bot. Jeho nátura té výšce i odpovídá - prostě Napoleon. Ještě že nejsem Helena.. No a sdělil mi, že Věra skončila. 

"Jak jako skončila", ptám se nechápavě. 

"No skončila, neptej se. Sbalila si věci a odjela". Mlčky na něj koukám. 

"Vyhodil jsem jí, a už na mě takhle nekoukej. Dal jsem jí kontrolně dýchnout a měla upito. To tady prostě nemůžeme trpět. Tady jsou vážení klienti, co si zaplatili dost slušný prachy za to, aby byli v klidu, nebudou koukat na nějakou mátohu co nevysloví ani své jméno".  

Hlas mu přešel do fistule a obličej nabral barvu červené řepy. Chudák Věra. Jmenuje se Donaldová, to je asi fakt těžké s trochou alkoholu v krvi vyslovit.

Stejně to nechápu. Věra nebyla z těch, co by v práci popíjela. Něco se muselo stát. Něco... ježíš já jsem ale tak blbá! Že oni skončili ten svůj "tajný" románek...?! Už to tak bude. Takže: já má další turnus odsloužit sama, protože Napoleon poslal Věru k vodě. Nebo spíš ona jeho. Vlna vzteku mě úplně ochromila a tak jsem  za velkého třesku dubových dveří vylítla z kanceláře. Ve svém pokoji jsem na sebe naházela běžecké svršky a vyběhla z areálu. Pryč z tohohle pitomákova.

Ale už je to dobré, výklus na Kozí vršek vždy pomůže, dolů se vracím jako znovuzrozená. Vždyť je to jen pět dnů. Slovy: Pět dnů. Tedy doufám, že vedení někoho sežene a že mě v tom nenechá půl roku. Protože to bych se zpila tak, že bych letěla v cukuletu za Věrou. 

Blížím se k zámečku. Sedí si uprostřed nádherné zahrady plné udržovaných keřů a vzrostlých stromů. Cestičky jsou vysypané jemným pískem, který při každém kroku příjemně skřípe. Sem tam se najde lavička, která láká k posezení a rozjímání. Ovšem kdo má čas rozjímat, že?

Původně náš zámeček byla ozdravovna, které nikdo neřekl jinak než Perníková chaloupka. Jezdily sem hubené děti, co doma při slově JÍDLO dostávaly osypky. Tady je krmili od rána do večera a dohlíželi, aby pěkně papaly a přibíraly. Celý den musela být ta nebožátka venku, protože na čerstvém vzduchu prý vyhládne. Pak se přišlo na to, že populace tloustne a že tedy bude lepší z toho udělat jakousi léčebnu pro obézní. Perníková chaloupka tomu ale říkají místní dál, i když sem přijíždějí lidé, co by takové rachitické dítě snědli po obědě klidně jako moučník. No, možná právě to bude ten důvod.

Střídá se nám tu každý týden padesát pacientů, čili klientů. Takových, co se vyžerou do nevídaných rozměrů a až když po nich chce nějaká letecká společnost uhradit dvě sedadla, dojdou k názoru, že takhle by to tedy nešlo. A zaplatí celkem slušný peníz za to, že jim to tu řekneme. Přijedou v neděli večer, ještě rychle snědí zásoby z domova a v pondělí ráno se tváří tak, že by jeden řekl, že to s tím hubnutím snad i myslí vážně. Z těch padesáti lidí se utvoří pět skupin po deseti a každou skupinu dostanou na starost dvě poradkyně. Vždy jsem sloužila s Věruš. Já skupinu učila jíst, ona je vodila na procházky. Hm, takže tentokrát budu nejen vykládat, že mrkev je zdravá, ale ještě s nimi budu lítat někde po venku.

V areálu je ještě klid, ale za chvíli začnou klienti přijíždět. V osm hodin mám s nimi první schůzku. Je čas se v klidu osprchovat a sníst si svačinu. Nalila jsem si sklenici kefíru a chroupu žitnou čokoládovou sušenku. Je mi dobře jak dlouho ne. Oblékla jsem si náš ústavní mundůr - černou teplákovou soupravu ADIDAS, a vykročila jsem vstříc světlým zítřkům.  Přesně v osm vcházím do klubovny mé skupiny. První, koho vidím je ON. Nedá se přehlédnout: není obézní. Srdce mi poskočilo až do krku a cítím, že rudnu jak Napoleon při svém výlevu. Ruce se mi klepou tak, že jsem upustila desky s dotazníky a tyto se rozletěly po podlaze jak mikádo. Nikdo se nechystá je sesbírat. Ne že by to byli nezdvořáci, ale prostě se neohnou. Klečím tedy na zemi, strkám listy zpět a vůbec nevím, zda se ještě někdy postavím, abych se a představila.

Ahoj, jsem Alex, pomůžu ti, jo?

Hezky nám to začíná, hezky...