Trojka

Zřejmě vypadám jak rajče, protože cítím, jak mi hoří tváře, a je mi vážně trapně. Snad ještě nikdy jsem si na úvod nemusela kleknout všem k nohám.

„Promiňte,“ omlouvám se za ty rozházené papíry, ale nějak mi nepřijde, že by to brali jako pohromu. Dva si hrají s mobilem, dvě ženy koukají z okna, a jeden vypadá, že snad klimbá. Zbytek čeká, až to dosbíráme. Alex mi podal poslední dva papíry a šel se posadit, zatímco já jdu ke svému stolu. Jakmile jsem jím trochu krytá, je mi líp. Rozhlédnu se po své skupině, nadechnu se a spustím:

„Dobrý den, vlastně už večer,“ opravuji se, „jmenuji se Linda a jsem vaše lektorka. Vítám vás na zámečku Lesná, kde spolu strávíme pět dnů. Pět dnů plných relaxace, procházek, cvičení a dalších aktivit, které vám dají zapomenout na stres, od kterého jste si přijeli odpočinout.“

Kouká na mě deset párů očí. Ale ty jedny, ty jedny mě úplně propalují. Jsem nesvá, snažím se nedívat jeho směrem. Je to těžké. Má takové živé, šibalské oči a v nich dva ohníčky. Ano ty, co mě propalují. Jsou šedé, nebo šedo-modré, uvědomila jsem si v jednu chvíli. Vlastně ho zkoumám víc, než bych měla. Raději se budu soustředit na svou řeč a koukat jinam…

„... a aby se vám relaxovalo lépe, odevzdáte mi každý svůj mobil, tablety, notebooky, prostě cokoliv, co by vás svádělo třeba pracovat.“ Podle hučení odhaduji, že se jim to moc nezdá. Znám to, všichni tak reagují. „Nebojte, máme tu nedobytný trezor, v pátek vše dostanete zpět,“ snažím se situaci trochu odlehčit. Ani teď nevypadají, že by se chtěli se svými miláčky rozloučit. Pán v červeném triku zuřivě mačká tlačítka prastaré nokie. Asi píše domů, že mu chceme useknout kus ruky. Pak se přihlásila paní tak ve věku mé mámy: „Ale prosím vás, je to vůbec možné, takhle nás tady trápit?! Smí se to?“

Usmála jsem se: „Přijeli jste si odpočinout. Pokud budete celý den kontrolovat zprávy ze světa, zprávy ze sportu, číst Blesk a Google, SMS, maily, pokud si budete hrát hada nebo piškvorky, tak to si moc neodpočinete. Slibuji, že nejpozději zítra večer si na hračky ani nevzpomenete.“ „A co vy, vy jste mobil také odevzdala?“, nedala se odbýt. „Já ani mobil nemám. Stejně tu není pořádný signál.“ Znovu jsem se usmála, abych paní povzbudila. Zachytila jsem další pohled a nejkrásnější úsměv na světě.

„Tak, a teď vám rozdám takový dotazník, abych se o vás něco dozvěděla.“ Obešla jsem stolky a každému dala jeden list. „Já bych se zase rád dozvěděl něco o vás,“ pronesl Alex, když jsem mu podávala jeho papír. Málem mi vylítlo: Dočkej času jako husa klasu, ale opanovala jsem se. Popravdě mě nenapadlo nic duchaplného ani jiného a tak jsem se jak pako opět jen tak nablble usmála. Vysvětlit si to mohl mnoha způsoby, třeba že jsem fakt nemožná.

Ještě asi půl hodiny jsem jim vyprávěla, co je čeká a nemine a rozloučili jsme se. „Bydlím ve třetím patře na konci chodby vlevo, pokoj 313. Pokud byste měli nějaký problém, můžete kdykoliv přijít. Jinak se uvidíme zítra ráno u snídaně. A nezapomeňte si přinést vše, co mi máte odevzdat a to včetně vyplněného dotazníku. Dobrou noc vážení.“

Odcházela jsem. Nekoukala jsem nalevo napravo, hlavně ať už jsem pryč. Vyběhla jsem schody, vešla do pokoje a pečlivě za sebou zamkla. Lehla jsem si na postel a zabořila hlavu do polštáře. To není možné… To snad není možné… Přijde mi to nepochopitelné: jeden pohled a vše je jinak. Například mi jinak tluče srdce. Tetelí se, poskakuje, buší jak buben, třepe se, letí… Nechápu to, ale chce se mi brečet. Cítím se sama, ale také cítím, že bych sama být nemusela.

Jak dlouho už vlastně nikoho nemám? Dva roky? Dýl? Ne, jsou to fakt dva roky, co jsem se s Ivanem rozešla. Byl to šílenej mamánek. Mamánek, co neuměl nic rozhodnout, co se stále schovával za máminu sukni a co před bydlením se mnou dal přednost … ano, jak jinak - mamince. No, tak to jsem nějak nerozdýchala. I přes to jsme spolu chodili dlouho, asi tři roky. Od mých dvacátých narozenin, co si tak pamatuji.

To šla naše banda trochu zapařit do kavárny U tří hroznů. Protančila jsem noc a taky jsem se trochu víc opila. Od jednoho stolu na mě stále pokukoval kluk tak v mém věku, možná starší. Od pohledu hodný, plachý, moc mě nebral. Jenže pak pro mě přišel, jestli bych si s ním zatančila. Hráli zrovna Love Harts od Nazaretů, šílený ploužák. Nechtělo se mi ploužit a tak jsem blbla a poskakovala. A on trpělivě čekal, až mě to přejde, koukal na mě jak na svatý obrázek a vlnil se do rytmu ploužáku a né mé imaginární ztřeštěnosti. Pak mě zničehonic chytil kolem pasu a řekl, že jsem nejkrásnější holka široko daleko a že se do mě asi zamiloval. Nevěřím na lásku na první pohled, tvrdila jsem mu tenkrát a ruku mu dala pryč. Za pár dnů mi přišla SMS, že by mě rád viděl. Vůbec jsem si nepamatovala, že bych mu dávala své číslo! Nechala jsem si to projít hlavou a nakonec s ním na to rande šla.

Byl prima: pozorný, milý, vtipný. Koupil mi zmrzlinu, kterou jsme společně snědli v parku na lavičce a probírali spousty věcí. Zjistili jsme, že máme rádi podobné filmy i knihy, že oba jezdíme rádi na kole, že je nám líp v lese jak u moře, a že oba nesnášíme pistácie. A tak vznikl vztah, který vlastně nebyl tak úplně špatný, alespoň zpočátku ne. Vlastně dokud mě Ivan nepředstavil své ma-min-ce…

Vážně jsem někdy tvrdila, že neexistuje láska na první pohled? Vstala jsem pomalu z postele a otevřela obrovské okno dokořán, abych si zchladila rozpálené tváře. Koukala jsem do černočerné noci a věděla jsem, že se něco stalo. Jarní zázrak? Možná… Vítr si pohrával s ještě holými větvemi a suchým listím na zemi. Ucítila jsem ve vzduchu jaro, to skutečné, co probouzí nejen přírodu, ale i zkamenělá srdce. Zachvěla jsem se a okno zase zavřela. Už aby bylo ráno.