Jeden tisíc

Ne, to není název kapitoly, to je číslo, které na počítadle návštěv tohoto blogu naskákalo od jeho založení. Přijde mi to supééééééééééér :o)) 

Jako poděkování písnička TISÍC rudých růží:

<iframe width="560" height="315" src="http://www.youtube.com/embed/rsdJDBN9JCQ?rel=0" frameborder="0" allowfullscreen></iframe>

(smůla, nějak se tu to video nezobrazuje, ale kdo chce, ten si jistě poradí :o))

Čtyřka

Tak Linda… Linda s upatlanou pusou od marmelády či jak to zpívá Mládek. Prošla mezi námi s těmi svými papíry a postavila se už celkem v pohodě za stolek. Dostala mě, že se červená, klopí oči a usmívá se tak, že by jí člověk položil k nohám třeba vlastnoručně zabitého medvěda. Připadám si jak zevl, ale musím na ní furt koukat. 

Právě nás zasvěcuje do programu a dá se velmi těžko věřit tomu, že to říká nám – dospělým jedincům. Možná si nás spletli se školním zájezdem: čekají nás pochody, rozcvičky, nácvik dýchání (doufám, že umělýho!), plavání (ale tak to by mohlo být interesantní, jestli si tedy vezme plavky), přednášky o zelenině s uzeným a jako vrchol všeho máme odevzdat mobily!

Skupinou to zašumělo nevolí. Josef okamžitě začal zuřivě vyťukávat do mobilu S.O.S a jedna z pětice „našich“ žen pojekávala, že se to nesmí. Byl jsem v klidu. Chce mobil – dostane mobil, chce notebook, má ho mít. Trochu nás uklidňovala, že prý mají trezor, a že se naší drahé elektronice určitě nic nestane. Ta je tedy vtipná. Jako by šlo o újmu finanční. Ale celkem to vystihla. Mít u sebe něco z civilizace, určitě bych pracoval. A ano, i psal maily, telefonoval, četl zprávy a hrál si. Nevím proč jsem si myslel, že vrchol tady toho pobytu bude, že musíme mít ve dne v noci tepláky…

Konečně vyšla zpoza té své barikády. „Tak, a teď vám rozdám takový dotazník, abych se o vás něco dozvěděla.“ Obešla stolky a každému dala jeden list. „Já bych se zase rád dozvěděl něco o vás,“ řekl jsem s pohledem upřeným do jejích očí. Měla oči laně, takové důvěřivé a hluboké. Musím si dávat pozor, abych se v nich neutopil… Jen se na mě usmála a popošla dál. Teď nevím, jestli to byl příslib, nebo jak si to mám vyložit… Ale protože nám pak oznámila, kde ji v případě nouze najdeme, tak trochu jsem si to vyložil po svém – je to příslib. Jestlipak zabere na mou pohádku z Mateřídoušky? Jenže pak se rozloučila a odkráčela středem, aniž by se na někoho z nás koukla.

Loudali jsme se s klukama na pokoj. S klukama… Prázdniny jsem dost část trávil u babičky a dědy na vesnici. Vždy když si děda v sobotu odpoledne bral rádiovku, povídal: Tak jo babi, jdu s klukama na jedno.“ Nechápal jsem, jaký kluky myslí. „Asi vede pionýra“, říkal jsem si, i když ani to mi s ohledem na věk pionýrů a s tím souvisejícím zákazem pití alkoholu nesedělo. Až jednou jsem ho potkal. Silnici šněrovali čtyři dědkové a vyřvávali něco o ztraceném mládí. Nemohl jsem pochopit, že jim děda říká kluci. A už je to tady: i já říkám lidem nad deset let kluci.

Na pokoji jsme padli do postelí. Josef lamentoval, že mobil prostě potřebuje, aby věděl, co se děje doma a že se musí hlásit, aby jeho Alenka věděla, že se tady má dobře, a Radim zase lamentoval, že opravdu potřebuje pracovat. „Pánové“, použil jsem protentokrát přesnější oslovení svých spolunocležníků, „mám takový návrh. Já mám mobily dva. Jeden odevzdám a druhý bude tady pro nás pro všechny. Vyndejte si z těch svých simkarty, vypněte je a odevzdejte. Když budete potřebovat, je vám ten můj k dispozici.“ Tak šťastné obličeje už jsem dlouho neviděl. Ač jsem si nemyslel, že bych si s těmi dvěma měl co povídat, najednou se hovor rozjel a my se při vyplňování dotazníku královsky bavili. Spojilo nás vítězství člověka nad hmotou, v tomto případě vítězství nad naší krásnou lektorkou.

Asi v jedenáct jsem si šel zakouřit na balkon. Koukal jsem do tmy a jen tušil les a někde blízko i řeku. Bylo ticho, jen vítr si pohrával s ještě holými větvemi a suchým listím na zemi. Vybavila se mi tvář Lindy a to, jak klopila oči, jak se usmívala. Strašně jsem zatoužil mít ji vedle sebe. Už aby bylo ráno.  

Trojka

Zřejmě vypadám jak rajče, protože cítím, jak mi hoří tváře, a je mi vážně trapně. Snad ještě nikdy jsem si na úvod nemusela kleknout všem k nohám.

„Promiňte,“ omlouvám se za ty rozházené papíry, ale nějak mi nepřijde, že by to brali jako pohromu. Dva si hrají s mobilem, dvě ženy koukají z okna, a jeden vypadá, že snad klimbá. Zbytek čeká, až to dosbíráme. Alex mi podal poslední dva papíry a šel se posadit, zatímco já jdu ke svému stolu. Jakmile jsem jím trochu krytá, je mi líp. Rozhlédnu se po své skupině, nadechnu se a spustím:

„Dobrý den, vlastně už večer,“ opravuji se, „jmenuji se Linda a jsem vaše lektorka. Vítám vás na zámečku Lesná, kde spolu strávíme pět dnů. Pět dnů plných relaxace, procházek, cvičení a dalších aktivit, které vám dají zapomenout na stres, od kterého jste si přijeli odpočinout.“

Kouká na mě deset párů očí. Ale ty jedny, ty jedny mě úplně propalují. Jsem nesvá, snažím se nedívat jeho směrem. Je to těžké. Má takové živé, šibalské oči a v nich dva ohníčky. Ano ty, co mě propalují. Jsou šedé, nebo šedo-modré, uvědomila jsem si v jednu chvíli. Vlastně ho zkoumám víc, než bych měla. Raději se budu soustředit na svou řeč a koukat jinam…

„... a aby se vám relaxovalo lépe, odevzdáte mi každý svůj mobil, tablety, notebooky, prostě cokoliv, co by vás svádělo třeba pracovat.“ Podle hučení odhaduji, že se jim to moc nezdá. Znám to, všichni tak reagují. „Nebojte, máme tu nedobytný trezor, v pátek vše dostanete zpět,“ snažím se situaci trochu odlehčit. Ani teď nevypadají, že by se chtěli se svými miláčky rozloučit. Pán v červeném triku zuřivě mačká tlačítka prastaré nokie. Asi píše domů, že mu chceme useknout kus ruky. Pak se přihlásila paní tak ve věku mé mámy: „Ale prosím vás, je to vůbec možné, takhle nás tady trápit?! Smí se to?“

Usmála jsem se: „Přijeli jste si odpočinout. Pokud budete celý den kontrolovat zprávy ze světa, zprávy ze sportu, číst Blesk a Google, SMS, maily, pokud si budete hrát hada nebo piškvorky, tak to si moc neodpočinete. Slibuji, že nejpozději zítra večer si na hračky ani nevzpomenete.“ „A co vy, vy jste mobil také odevzdala?“, nedala se odbýt. „Já ani mobil nemám. Stejně tu není pořádný signál.“ Znovu jsem se usmála, abych paní povzbudila. Zachytila jsem další pohled a nejkrásnější úsměv na světě.

„Tak, a teď vám rozdám takový dotazník, abych se o vás něco dozvěděla.“ Obešla jsem stolky a každému dala jeden list. „Já bych se zase rád dozvěděl něco o vás,“ pronesl Alex, když jsem mu podávala jeho papír. Málem mi vylítlo: Dočkej času jako husa klasu, ale opanovala jsem se. Popravdě mě nenapadlo nic duchaplného ani jiného a tak jsem se jak pako opět jen tak nablble usmála. Vysvětlit si to mohl mnoha způsoby, třeba že jsem fakt nemožná.

Ještě asi půl hodiny jsem jim vyprávěla, co je čeká a nemine a rozloučili jsme se. „Bydlím ve třetím patře na konci chodby vlevo, pokoj 313. Pokud byste měli nějaký problém, můžete kdykoliv přijít. Jinak se uvidíme zítra ráno u snídaně. A nezapomeňte si přinést vše, co mi máte odevzdat a to včetně vyplněného dotazníku. Dobrou noc vážení.“

Odcházela jsem. Nekoukala jsem nalevo napravo, hlavně ať už jsem pryč. Vyběhla jsem schody, vešla do pokoje a pečlivě za sebou zamkla. Lehla jsem si na postel a zabořila hlavu do polštáře. To není možné… To snad není možné… Přijde mi to nepochopitelné: jeden pohled a vše je jinak. Například mi jinak tluče srdce. Tetelí se, poskakuje, buší jak buben, třepe se, letí… Nechápu to, ale chce se mi brečet. Cítím se sama, ale také cítím, že bych sama být nemusela.

Jak dlouho už vlastně nikoho nemám? Dva roky? Dýl? Ne, jsou to fakt dva roky, co jsem se s Ivanem rozešla. Byl to šílenej mamánek. Mamánek, co neuměl nic rozhodnout, co se stále schovával za máminu sukni a co před bydlením se mnou dal přednost … ano, jak jinak - mamince. No, tak to jsem nějak nerozdýchala. I přes to jsme spolu chodili dlouho, asi tři roky. Od mých dvacátých narozenin, co si tak pamatuji.

To šla naše banda trochu zapařit do kavárny U tří hroznů. Protančila jsem noc a taky jsem se trochu víc opila. Od jednoho stolu na mě stále pokukoval kluk tak v mém věku, možná starší. Od pohledu hodný, plachý, moc mě nebral. Jenže pak pro mě přišel, jestli bych si s ním zatančila. Hráli zrovna Love Harts od Nazaretů, šílený ploužák. Nechtělo se mi ploužit a tak jsem blbla a poskakovala. A on trpělivě čekal, až mě to přejde, koukal na mě jak na svatý obrázek a vlnil se do rytmu ploužáku a né mé imaginární ztřeštěnosti. Pak mě zničehonic chytil kolem pasu a řekl, že jsem nejkrásnější holka široko daleko a že se do mě asi zamiloval. Nevěřím na lásku na první pohled, tvrdila jsem mu tenkrát a ruku mu dala pryč. Za pár dnů mi přišla SMS, že by mě rád viděl. Vůbec jsem si nepamatovala, že bych mu dávala své číslo! Nechala jsem si to projít hlavou a nakonec s ním na to rande šla.

Byl prima: pozorný, milý, vtipný. Koupil mi zmrzlinu, kterou jsme společně snědli v parku na lavičce a probírali spousty věcí. Zjistili jsme, že máme rádi podobné filmy i knihy, že oba jezdíme rádi na kole, že je nám líp v lese jak u moře, a že oba nesnášíme pistácie. A tak vznikl vztah, který vlastně nebyl tak úplně špatný, alespoň zpočátku ne. Vlastně dokud mě Ivan nepředstavil své ma-min-ce…

Vážně jsem někdy tvrdila, že neexistuje láska na první pohled? Vstala jsem pomalu z postele a otevřela obrovské okno dokořán, abych si zchladila rozpálené tváře. Koukala jsem do černočerné noci a věděla jsem, že se něco stalo. Jarní zázrak? Možná… Vítr si pohrával s ještě holými větvemi a suchým listím na zemi. Ucítila jsem ve vzduchu jaro, to skutečné, co probouzí nejen přírodu, ale i zkamenělá srdce. Zachvěla jsem se a okno zase zavřela. Už aby bylo ráno.

Dvojka

Zaparkoval jsem svojí audinu na parkovišti Jen pro klienty a s taškou přes pravé rameno jsem prošel velkou zdobenou bránou do obrovského parku na jehož konci seděl jakýsi zámeček. Jakoby nestačilo, že jsem jel takovou dálku, ještě navíc je to úplně mimo město. Myslel jsem, že tu budou nějaké kavárny nebo bary, ale vypadá to na totální konec světa. No, hochu, co ty tady budeš dělat... 

To jsem se jednou v práci dost nudil. Jsem spisovatel a novinář, já potřebuji prostě nějakou akci, nějaký super téma, ale nějak se nikde nic nevyskytovalo. Mám-li být alespoň k sobě upřímný, s tím spisovatelem to tedy není tak žhavý. Jednou mi otiskli v Mateřídoušce pohádku. Ale fakt dobrou pohádku! Ovšem na holky to zabírá. Stačí říct "spisovatel, co píše pro dětičky" a lepí se na mě jak vosy. Člověk jim pak řekne nějaké ty romantické pitominky a má je tam, kde je chce mít. 

Ale novinařinou se živím, to jo. Novinářů je jak much, co si budeme nalhávat. Pereme se o témata, lítáme po republice i po světě, vše pro lidi! Lidi jsou hladoví po informacích a senzacích. Chtějí ráno otevřít net a vidět, co se kde šustlo. Ovšem kde má jeden furt brát témata. A tak jsem si jednou řekl, myslím že mě inspiroval nějakej úchyl v televizi, co lidem ukazuje, jak co kde přežít, že bych mohl psát takové ty žhavé reportáže, které když někdo přečte, řekne si: to je borec ten chlap, že tohle dal. 

Prohlížel jsem gůgl, čím bych začal. A pak jsem si vzpomněl, jak jsme s klukama vždycky po nějakým dost nepovedeným testu machrovali, že se klidně můžeme učit blbě, protože studium je na prd. Člověk může třeba pást ovce. Což v našich očích znamenalo: ráno vyháňat, večer zaháňat, a mezi tím se někde válet. Tak jsem si našel ovčí farmu kdesi na Slovensku a jel dělat pastevce ovcí. To svět neviděl, jak já tam makal!! Spal jsem v dost ubohý salaši, vstával ve tři v noci, musel jsem ovce vyhnat, vykydat hnůj, připravit jim vodu, podojit, mléko připravit k odvozu, pak jsem za nima běhal po děsných kopcích.. Celý den, vlastně celý týden, jsem se nezastavil. Vůbec nechápu, že to někdo vydrží celoživotně. Pozitivní bylo, že reportáž se mi povedla a já postoupil z našeho okresního plátku do plátku celorepublikového. Máma měla takovou radost, že mi koupila nové auto. Prý abych v tom starém nedělal ostudu když jsem teď ten PAN novinář.

Musel jsem podstoupit hodně takový drsných zážitků, abych se udržel tam, kam jsem se dostal a ještě o trochu výš. Ale stálo to za to. A tohle tady je můj další odvaz - relaxační pobyt. V podtitulku bylo, že je to pobyt určený tlustým a vystresovaným workoholikům. Tedy přesněji tam stálo něco jako: Přerůstá vám práce přes hlavu? Přerůstá vám břicho přes pásek? Nevíte co dřív? Přijeďte k nám. Dáme vám rady, které byste jinak našli na internetu zadarmo, ale to byste neměli pocit, že jste pro sebe něco udělali! Těšíme se na Vás. Aby ne za pěttisícšestset korun českých, těžce vydělaných. A tak jsem se přihlásil.

Hala recepce byla dost plná. No, ona nebyla zas tak plná, ale těch pár lidí tu zabíralo hoooodně místa. Dvě recepční těžce nestíhaly. Sednul jsem si do jednoho z křesel a čekal, až se s tím popasujou. Zatím jsem si četl Koktejl, ale nezabral jsem se, pozoroval jsem přes okraj cvrkot. Holky za pultem celkem ušly. Na rozdíl od holek, co se přijely odstresovat. Většinou takový vyzobaný slunečnice po čtyřicítce, zadky jak čtyřskej valach, no to je fakt hnus. Jak to může mít někdo doma. Chlapíci taky děs. Takový nějaký vopelichaný...

Konečně se recepce uvolnila a já se mohl ohlásit. Linda a Petra (cedulky na košilích je představily) koukaly trochu nedůvěřivě, jakože co tu chci Asi vypadám poněkud zachovaleji, než jsou zvyklé. Použil jsem úsměv číslo tři: jsem tu kvůli vám, děvčata, trochu to tady spolu roztočíme. Ještě když jsem šlapal do schodů, mávaly mi kapesníčky. Tak třeba to tu nebude tak marný.

Špatný ovšem je, že tu nepěstujou jednolůžka. Jsme tři na jednom pokoji. Je tu Josef, jeden z těch upocených vopelichaných padesátníků ve špatně padnoucím obleku, který si právě jednou rukou sundaval kravatu a druhou šátral v ohromné tašce. Když vytáhl hliníkovou pikslu, celý se rozzářil. Není divu - byla plná řízků. Pikslu položil na stůl a vyčaroval ještě zavařovačku s bramborovým salátem a plechovku piva. Ten druhý, Radim, je tak v mém věku. Ovšem nevypadá na to, to je jasný. Výrazná nadváha, pleš, podání ruky alá leklá ryba, no fuj, bledá tvář a vykulené oči. Asi nějakej ajtý, co strávil roky v noře u počítače a teď vylezl na světlo boží. Chvilku plkáme o ničem a převlékáme se do sportovního (máme to nařízeno v pokynech...).

V osm je sraz v klubovně s naší instruktorkou. V klubovně jsem byl naposledy před sto lety, čili v době, kdy jsem chodil do pionýra. Jo, to byly časy... No a teď tu sedím v docela pohodlné polstrované židli a čekám, co bude. Je nás tu deset, mi dva spolunocležníci, pak další dva pánové a pět žen, pět na pět... Brrr, raději nedomýšlet.

Úderem osmé vešla víla. Normálně jsem ztratil řeč. Nevím, co jsem myslel, že přijde, ale tohle předčilo očekávání: drobná štíhlá dlouhovláska s nádhernýma očima. Taková plachá, křehká a nádherná. Naše pohledy se setkaly. V ten okamžik jí vypadly z ruky nějaké papíry a rozlítly se po podlaze. Nikdo se ani nepohnul, tak jsem toho využil a šel je sbírat s ní.

Ahoj, jsem Alex, pomůžu ti, jo?

To nám to ale skvěle začíná!