Obdivuju lidi, co padnou do jakékoliv postele na světě a spí jak dřevo. Já padnu a ... koukám do stopu ještě ve dvě v noci. Samozřejmě je rozdíl, zda do postele padnu sám nebo s nějakou kočičkou. To mi pak moc nevadí, že ve dvě ještě nespím.
Po napůl probdělé noci jsem se tak nějak zmátoženě vymotal z deky a šel na balkon si zakouřit. Děsná neřest, děsná. Vím, že to škodí, vím, že to leze do peněz, vím že to smrdí, ale nemůžu si pomoct. Občas si řeknu, že přestanu, ale pak stačí mít na krku termín a jsem jak tovární komín. A vůbec, prvnímu rannímu potáhnutí se nic nevyrovná.
Stojím, labužnicky vdechuji a koukám do parku ponořeného do ticha a lehkého oparu ranní mlhy. Pučící zeleň ve mě vyvolává zvláštní klid, který jsem už dlouho nezažil. Tak zvláštní, že mě unáší v myšlenkách kamsi do pravěku, do dětství...
Jsou mi čtyři, sedím na zemi uprostřed pokoje, kolem sebe mám rozházená autíčka a z dřevěných kostek stavím město. Ve dveřích stojí máma. Má na sobě dlouhý světlý kabát a v ruce drží šátek a rukavice. "Pa miláčku, měj se tady krásně". Zvednu hlavu od červeného angličáka a jen na ní mávnu. "Taky se měj krásně a něco mi přivez". Nevím, zda jsem si časem nepřimyslel podivný lesk v očích... Jezdila často pryč, ani mi to nepřijde, že odchází a loučí se. Vždy jsem se těšil na její návrat a na nové autíčko, či třeba čokoládu, která se u nás tenkrát ještě neprodávala - na milku. Jenže tenkrát už se nevrátila. Zůstala se svým kolegou v Rakousku, což jsem se samozřejmě nedozvěděl hned, ale mnohem později. I to, že si ho vzala a že se jí narodila dcera.
Strašně se mi po ní stýskalo, chyběla mi. Táta byl jak tělo bez duše, střídaly se u nás babičky a někdy i nějaké tety, ale máma je máma. Ta její náruč a pusa na dobrou noc, to když mi četla, když mi hladila čelo, když mi dělala palačinky a společně jsme je matlali marmeládou, to všechno mi chybělo. Buď všechny ty věci časem přerostly v něco nadpozemského, nebo to tak opravdu bylo. Čert ví. Byl jsem dítě, děti dlouho nesmutní. Jen se ve mě už natrvalo usídlil pocit, že pustit si někoho do srdce je nebezpečné. A tak jsem ho zamkl a klíč zadupal do země.
Život mi nadělil hezkou tvář i inteligenci, postavu sportovce a trochu toho humoru. Jsem si toho vědom a zneužívám toho. Od prvního sexu s prodavačkou z drogerie Jiřinou, která mě svedla když jsem si kupoval vodičku na beďary, jsem urazil dlouhou cestu, na které jsem balil, sváděl, dobýval a opouštěl. Razil jsem heslo: hlavně žádný vztah, nic pevného, nic zásadního. Ani nevím, jak se to stalo, ale jednoho dne si ke mně nastěhovala věci Andrea. Dlouhonohá modelína, kterou jsem si k sobě odvedl ze Solidní nejistoty po jednom obzvlášť vydařeném večírku. Po první noci odběhla do pekárny a připravila mi snídani. To ještě nikdy žádná neudělala, takže to na mě samozřejmě hodně zapůsobilo. Po druhé noci (ano, občas byla i druhá, třetí či dokonce sedmá!!!! noc), urovnala věci na umyvadle, pověsila mi župan a ustlala si po sobě. A tak jsem si řekl, že vyhodit by jí bylo škoda a přidělil jí jednu skříňku, aby si měla kam dát nějaké své prádlo. To mi ovšem nebránilo se vrátit na svou cestu a sem tam někoho svést, dobýt a opustit. Nemiloval jsem ji, jen mi vyhovovala ta její péče.
Cigareta pomalu dohořela až k filtru když vtom se něco mihlo mezi stromy. Linda. Přiběhla zřejmě z lesa a vypadala.... nádherně. Vypadala jak víla, která se převlékla do běžeckého. Vydýchávala se a protahovala si nohy. Nevím proč mě najednou píchlo u srdce. Možná, že našla klíček a snaží se odemknout. Kdepak holka, tam se nedostaneš. Ale za hřích rozhodně stojíš.
Vzbudil jsem kluky aby měli čas se nějak připravit na snídani. Nechtělo se jim. Pepa mumlal něco o otravných komárech a s dekou přes hlavu se otočil hlavou ke stěně, Radim se alespoň posadil, ale dlouze čuměl kamsi do blba a na otázku "Tak jak byla noc?", nereagoval. Ježíš to je dvojka. Šel jsem tedy do koupelny první. Po ranní očistě jsem z kufru vyhrabal černé tepláky a šedé triko a byl jsem připravený. Mezitím se Pepa probral, bez nějaké zásadní údržby si vzal co měl po ruce a stál u dveří připraven vyrazit. To Radim si alespoň vyměnil spodky.
"Chlapi já mám hlad jak vlk, já tam sežeru na co přijdu", poskakoval jak malej Jarda a pobízel nás ať děláme.
Jídelna byla obrovská a prosluněná, stoly u stěny naproti oknům se prohýbaly pod jídlem a Josef měl výraz malého děcka, které prvně v životě vidí čoudící parní lokomotivu. Sedli jsme si ke stolu s číslem pět, což bylo číslo naší skupiny. Všichni jsme se k němu vešli. Nechápal jsem moc smysl, ale snad ví, co dělají. Tohle je tak podivné místo s tak podivnými pravidly, že už to ani nekomentuju.
Sedl jsem si tak, abych měl výhled na dveře a pozoroval trousící se lidi. Vešli, zastavili se a rozhlíželi se. Jakmile zaregistrovali rautové stoly, pohled se jim rozjasnil. Až pak zjišťovali, kde vlastně jsou a kam patří. Náš stůl se už zaplnil, Linda nikde. Asi jen já jsem věděl, že byla běhat. Navrhl jsem, abychom ji přivítali společným pozdravem. Myslel jsem, že mě pošlou někam, ale kupodivu byli pro. Secvičili jsme sborové: Dobré ráno sličná lektorko, a těšili se, až přijde. Bylo totiž jasné, že bez ní nedostaneme ani kůrku.
Vešla a jídelna byla najednou ještě víc zalitá sluncem než předtím. Náš pozdrav ji maličko rozhodil. Aby skryla rozpaky, přednesla nám další z nesmyslů - nemůžeme si vzít jídla kolik chceme, ale musíme dodržet zásady zdravé výživy, nebo co je to za zásadu, dle které si smíme vzít jen něco a jen trochu. S Pepou to málem seklo. A nejen s Pepou. Remcali snad všichni. Jenže hlad je hlad, raději rychle šli urvat co se dalo a co se smělo. Radim měl jogurt a čaj, Pepa přišel s plátkem šunky a jedním vajíčkem.
"Ty vole já se bál si vzít dvě, aby mě ten kuchař neseknul po ruce! Stojí tam jak dráb!", rozčiloval se celkem spravedlivě a ohlížel se za sebe, jestli ho náhodou nepronásleduje až ke stolu.
"A kde máš chleba?"
"Myslíš, že si můžu dát chleba?"
"Určitě, na co by sis tu šunku položil?"
"No to je fakt, jdu, drž mi palce, ať najdu nějakej tlustej krajíc."
Linda nás obcházela a kontrolovala velikost porcí. Někoho poslala si talíř doplnit, jedné z holek vzala tavený sýr. Já si dal kafe, protože bez kafe den ani nelze začít. Tedy přesněji řečeno bez kafe a cigarety nelze den prakticky vůbec začít. Respektive den je nejlepší začít s kafem a cigaretou v jeden okamžik u zpráv na idnes. Tak. No, kromě kafe jsem si přinesl jahodový jogurt Danone, čokoládové müsli a nějakej džus. Cestou zpět jsem ještě hrábnul pro rajčata, abych Lindě udělal radost, když říkala, že máme mít i zeleninu. A vysloužil jsem si pochvalu!
Linda seděla naproti mě, přestože jsem pro ní hlídal místo vedle sebe. Tak bylo mi jasný, že si ke mně nesedne, ale za pokus jeden nic nedá. Abych společnost trochu vytrhl z její trudomyslnosti, vyprávěl jsem jí, jak jedna moje kamarádka hledala u mě doma na starožitné kuchyňské váze po babičce čudlík, kterým se spustí. Jo, pobavilo je to to, cizí blbost vždy potěší.
Přes stůl jsem sledoval Lindu jak užďibuje toust a srká čaj. Zamyšleně kamsi hleděla, občas prohodila nějaké to slovíčko s někým kolem sebe, ale spíš se toulala někde ve svým myšlenkách. Na co asi myslí? Nenechala mě o tom dlouho přemýšlet, protože se najednou zvedla a naši posnídaňovou seanci rázně ukončila.
"Tak prosím vás, končíme, ano? Máme toho ještě dost na práci, nemůžeme tu sedět do oběda. Možná vás to překvapí, ale nejdříve si půjdeme číst. Za půlhodiny se sejdeme u hlavního vchodu. Nezapomeňte si vzít vyplněné dotazníky, které jsem vám včera rozdala."
Budeme si číst?! Tohle už mi hlava skoro nebere. Linda vyběhla z jídelny a my se loudali pomalu za ní. Stoupali jsme do patra po širokém schodišti a šli si na pokoje pro dotazníky. Nahoře jsem se ještě rychle podíval na maily, smazal pár spamů a u dvou mailů z práce nastavil důležitost 3, čili počká do večera. Teď mám jiné starosti. Jdu si číst a balit lektorku. Ano, stojí za hřích.
