Pětka

Jsou dny, kdy mám chuť prohodit budík oknem, ale dnes ne, dnes je všechno jinak. Vypnula jsem zvonění a koukla směrem okno, abych zjistila, jak je venku. Ještě trochu šero, ale bude pěkně, protože nikde nebylo vidět mraky. Doufejme, že ještě nepřiplují, protože pro dnešní program bude lepší slunce. Vyhrabala jsem se z kanafasu a začala na sebe natahovat bežecké svršky. 

Ráno běhám ráda. Vlastně kdykoliv běhám ráda, ale ráno nejraději. Nikdo nikde, všude ticho a klid. Den se teprve probouzí, mne si oči a zívá. Běžím chvilku po cestě za zámečkem a pak se vydávám vzhůru na kopec. Tentokrát nejsem naštvaná takže všechny shnilé pařezy široko daleko jsou ušetřené. Na vrcholku jsem se chvilku zastavila, protáhla se a seběhla zase dolů. Boty, vlhké od rosy, jsem pohodila na balkon a zalezla do koupelny. Myslím, že na raním běhu je nejlepší ta sprcha. To blaho, které se rozlije po těle jakmile se první teplé kapky dotknout potem ochlazené kůže, je neskutečné. Nakapala jsem na houbičku trošku sprchového gelu a celá se namydlila. Nasála jsem vůni. Hm, budu vonět po třešních...

Trochu se mi chvěly ruce když jsem se oblékala do naší uniformy. Představa, že za chvilku HO uvidím byla... asi šílená, nevím. Těžko popsat ten stav, kdy se chvěje žaludek a mozek vysílá podivné signály těšení se. Tentokrát jsem zvolila modré tepláky a bílé tílko. Vypadám skoro jak cvičenec spartakiády než jako lektorka. Ještě jsem si udělala linku na spodní víčko, sepnula vlasy do culíku a vyrazila do jídelny za svou skupinou. Nevím proč mne napadlo, že je škoda, že nemám nějaký parfém. Babička mi vždy vtloukala do hlavy, že žena má vonět čistotou, mýdlem. Ne že bych byla tak poslušná, abych poslouchala každé moudro, které mi někdo řekne, ale dosud jsem nezavadila o žádnou vůni, kterou bych nutně chtěla mít. 

Jídelna se nachází v přízemí. Je to neobyčejně rozlehlá světlá místnost s francouzskými okny, kterými se dá projít na terasu se spoustou maličkých stolků. V jídelně samotné nejsou stolečky, ale obrovské stoly. Obrovské proto, aby se k nim vešla celá skupina. U dlouhé zdi bez oken stojí vyrovnané stoly pokryté bílými ubrusy. Na nich jsou narovnané mísy se šunkou, dále pak vajíčka, sýry, ovoce, zeleniny, musli a další a další pochutiny. Stoly hlídají kuchtíci, ruce založené za zády. Tak trochu posměšně hleděli na naše nové strávníky. Moc dobře věděli, co se za chvíli odehraje. Natěšení a hladoví strávníci si totiž většinou myslí, že až je k těm stolům pustíme, že si naloží tak nejlépe pět plných talířů a nadlábnou se jak na dovolené all inclusive. No, necháme je si to chvilku myslet..

Došla jsem až k našemu stolu. Všichni už tam byli a koukali, jak se blížím. Široký úsměv ze vzdálenějšího konce mi sebral na chvilku vzduch. "Dobré ráno sličná lektorko!, zaznělo sborově. Fakt sborově, řekly to i ženy. A jéje, tady je někdo vtipnej. "Dobré ráno, skupino!" Hm, to nebylo vtipné vůbec. Hned se mi vybavil Bolek Polívka: ...ty skupino... U stolu byla volná dvě místa, jedno vedle Alexe (na náhody nevěřím, tipovala bych, že si tam položil svetr) a druhé víceméně naproti němu. Co mám dělat, raději si sednu naproti. Snad mi kvůli němu nezaskočí.

"Ještě jednou dobré ráno, ráda vás vidím", rozhlédla jsem se po ještě mírně ospalých tvářích. "Doufám, že jste se dobře vyspali a něco pěkného se vám zdálo. Co se zdá první noc na novém místě, to se splní". Tváře se culily. Jistě jste si všimli, že támhle u té zdi už na vás čeká snídaně. Není to ale tak jednoduché, jak si myslíte. Vybírejte pečlivě, neboť ne vše si můžete naložit. Snídaně je základ dne, ale to neznamená, že se nacpete do bezvědomí. Můžete si vzít např. jeden kus pečiva, kousek šunky, kousek sýra a skleničku džusu. nebo si vezměte jogurt a müsli, nebo chleba a vajíčko. A k tomu klidně trochu zeleniny. Prostě - vybírejte jak už řečeno s rozumem. Tváře se nejdřív dívaly udiveně, pak se zakabonily. No samozřejmě až na tu jednu, které opět vévodí ten neodolatelný úsměv. Bože, co to blábolím, jaký neodolatelný? Není tentokrát spíš posměšný?!

"Tak běžte", pobídla jsem je, ať si jdou nabrat. Šli jak na porážku. Žádné nadšení, které na nich bylo patrné před mým proslovem. Za chvilku se začali s poloprázdnými talíři trousit zpět. Obešla jsem je a každému extra vysvětlila, co udělal špatně, co správně a některé jsem dokonce poslala zpět, aby si porci ještě doplnili. Alex měl před sebou jogurt, zapečené müsli, multivitamínový džus, dvě rajčata a hrnek s kafem. "Skvělá volba", pochválila jsem ho. Na něco podobného jsem měla taky chuť, ale tak nebudu se opičit. Dala jsem si toust se šunkou a čaj.

Snídaně probíhala potichu, sem tam nějaké šeptnutí, ale jinak se soustředili na svou miniporci a pomalu přežvykovali. Po pravici jsem měla Květu jak se mi představila. Na první pohled smutná, unavená, strhaná. Povídala, že nedávno v práci zkolabovala a tak ji šéf poslal na zdravotní dovolenou. Pracuje v jakési auditorské firmě a má toho prostě moc. Chřoupala müsli a říkala mi, že něco takového jí prvně v životě. Do hovoru se zapojil i muž vlevo, Karel. Karel byl účetní a tak si ti dva měli vlastně dost co povídat.

Opřela jsem se a čekala až vyprázdní talíře a dopijí kávu. Alex si povídal s lidmi kolem sebe. Očividně je bavil nějakou vtipnou historkou, protože se všichni docela hlučně smáli. Pocítila jsem závan závisti. Jsem pako, co? Nekoukal se na mě a tak jsem měla čas ho trochu prozkoumat. Štíhlá, vysportovaná postava, když stál tipla bych ho na necelých 180 cm, vlnité neposlušné vlasy, zdánlivě neuspořádané, ale přitom každý vlas má své místo. Barva? No asi nějaká sláma. Skoro blonďák. Takový prostě špinavý blonďák, jaký se mi nikdy nelíbili! Z oválného obličeje s trošku špičatější bradou se dívaly šibalské, inteligentní oči, mhouřil je když ostřil. Asi se rád směje, má takové ty vějířky vrásek od smíchu. Tipla jsem ho na 35, docela už dědek. Zaujaly mě i jeho ruce - štíhlá zápěstí, pěstěné nehty. Sečteno podtrženo, krásný chlap. Krásný, charismatický, vtipný, inteligentní, pohodář. A když se to celé zabalí do šedého trička s dlouhým rukávem a černých tepláků, je to skoro konec. Můj konec. Ach jo. Toho já nemůžu zajímat ani náhodou.

"Tak prosím vás, končíme, ano? Máme toho ještě dost na práci, nemůžeme tu sedět do oběda. Možná vás to překvapí, ale nejdříve si půjdeme číst. Za půlhodiny se sejdeme u hlavního vchodu. Nezapomeňte si vzít vyplněné dotazníky, které jsem vám včera rozdala". Zvedla jsem se a odcházela z jídelny pryč. Musím do ředitelny a za naší asistentkou, abych vše připravila na dopolední program.

Co jsem si tak všimla, tak o mně snad ani nezavadil pohledem. No neříkala jsem to? Toho já nikdy nemůžu zajímat.