Dvojka

Zaparkoval jsem svojí audinu na parkovišti Jen pro klienty a s taškou přes pravé rameno jsem prošel velkou zdobenou bránou do obrovského parku na jehož konci seděl jakýsi zámeček. Jakoby nestačilo, že jsem jel takovou dálku, ještě navíc je to úplně mimo město. Myslel jsem, že tu budou nějaké kavárny nebo bary, ale vypadá to na totální konec světa. No, hochu, co ty tady budeš dělat... 

To jsem se jednou v práci dost nudil. Jsem spisovatel a novinář, já potřebuji prostě nějakou akci, nějaký super téma, ale nějak se nikde nic nevyskytovalo. Mám-li být alespoň k sobě upřímný, s tím spisovatelem to tedy není tak žhavý. Jednou mi otiskli v Mateřídoušce pohádku. Ale fakt dobrou pohádku! Ovšem na holky to zabírá. Stačí říct "spisovatel, co píše pro dětičky" a lepí se na mě jak vosy. Člověk jim pak řekne nějaké ty romantické pitominky a má je tam, kde je chce mít. 

Ale novinařinou se živím, to jo. Novinářů je jak much, co si budeme nalhávat. Pereme se o témata, lítáme po republice i po světě, vše pro lidi! Lidi jsou hladoví po informacích a senzacích. Chtějí ráno otevřít net a vidět, co se kde šustlo. Ovšem kde má jeden furt brát témata. A tak jsem si jednou řekl, myslím že mě inspiroval nějakej úchyl v televizi, co lidem ukazuje, jak co kde přežít, že bych mohl psát takové ty žhavé reportáže, které když někdo přečte, řekne si: to je borec ten chlap, že tohle dal. 

Prohlížel jsem gůgl, čím bych začal. A pak jsem si vzpomněl, jak jsme s klukama vždycky po nějakým dost nepovedeným testu machrovali, že se klidně můžeme učit blbě, protože studium je na prd. Člověk může třeba pást ovce. Což v našich očích znamenalo: ráno vyháňat, večer zaháňat, a mezi tím se někde válet. Tak jsem si našel ovčí farmu kdesi na Slovensku a jel dělat pastevce ovcí. To svět neviděl, jak já tam makal!! Spal jsem v dost ubohý salaši, vstával ve tři v noci, musel jsem ovce vyhnat, vykydat hnůj, připravit jim vodu, podojit, mléko připravit k odvozu, pak jsem za nima běhal po děsných kopcích.. Celý den, vlastně celý týden, jsem se nezastavil. Vůbec nechápu, že to někdo vydrží celoživotně. Pozitivní bylo, že reportáž se mi povedla a já postoupil z našeho okresního plátku do plátku celorepublikového. Máma měla takovou radost, že mi koupila nové auto. Prý abych v tom starém nedělal ostudu když jsem teď ten PAN novinář.

Musel jsem podstoupit hodně takový drsných zážitků, abych se udržel tam, kam jsem se dostal a ještě o trochu výš. Ale stálo to za to. A tohle tady je můj další odvaz - relaxační pobyt. V podtitulku bylo, že je to pobyt určený tlustým a vystresovaným workoholikům. Tedy přesněji tam stálo něco jako: Přerůstá vám práce přes hlavu? Přerůstá vám břicho přes pásek? Nevíte co dřív? Přijeďte k nám. Dáme vám rady, které byste jinak našli na internetu zadarmo, ale to byste neměli pocit, že jste pro sebe něco udělali! Těšíme se na Vás. Aby ne za pěttisícšestset korun českých, těžce vydělaných. A tak jsem se přihlásil.

Hala recepce byla dost plná. No, ona nebyla zas tak plná, ale těch pár lidí tu zabíralo hoooodně místa. Dvě recepční těžce nestíhaly. Sednul jsem si do jednoho z křesel a čekal, až se s tím popasujou. Zatím jsem si četl Koktejl, ale nezabral jsem se, pozoroval jsem přes okraj cvrkot. Holky za pultem celkem ušly. Na rozdíl od holek, co se přijely odstresovat. Většinou takový vyzobaný slunečnice po čtyřicítce, zadky jak čtyřskej valach, no to je fakt hnus. Jak to může mít někdo doma. Chlapíci taky děs. Takový nějaký vopelichaný...

Konečně se recepce uvolnila a já se mohl ohlásit. Linda a Petra (cedulky na košilích je představily) koukaly trochu nedůvěřivě, jakože co tu chci Asi vypadám poněkud zachovaleji, než jsou zvyklé. Použil jsem úsměv číslo tři: jsem tu kvůli vám, děvčata, trochu to tady spolu roztočíme. Ještě když jsem šlapal do schodů, mávaly mi kapesníčky. Tak třeba to tu nebude tak marný.

Špatný ovšem je, že tu nepěstujou jednolůžka. Jsme tři na jednom pokoji. Je tu Josef, jeden z těch upocených vopelichaných padesátníků ve špatně padnoucím obleku, který si právě jednou rukou sundaval kravatu a druhou šátral v ohromné tašce. Když vytáhl hliníkovou pikslu, celý se rozzářil. Není divu - byla plná řízků. Pikslu položil na stůl a vyčaroval ještě zavařovačku s bramborovým salátem a plechovku piva. Ten druhý, Radim, je tak v mém věku. Ovšem nevypadá na to, to je jasný. Výrazná nadváha, pleš, podání ruky alá leklá ryba, no fuj, bledá tvář a vykulené oči. Asi nějakej ajtý, co strávil roky v noře u počítače a teď vylezl na světlo boží. Chvilku plkáme o ničem a převlékáme se do sportovního (máme to nařízeno v pokynech...).

V osm je sraz v klubovně s naší instruktorkou. V klubovně jsem byl naposledy před sto lety, čili v době, kdy jsem chodil do pionýra. Jo, to byly časy... No a teď tu sedím v docela pohodlné polstrované židli a čekám, co bude. Je nás tu deset, mi dva spolunocležníci, pak další dva pánové a pět žen, pět na pět... Brrr, raději nedomýšlet.

Úderem osmé vešla víla. Normálně jsem ztratil řeč. Nevím, co jsem myslel, že přijde, ale tohle předčilo očekávání: drobná štíhlá dlouhovláska s nádhernýma očima. Taková plachá, křehká a nádherná. Naše pohledy se setkaly. V ten okamžik jí vypadly z ruky nějaké papíry a rozlítly se po podlaze. Nikdo se ani nepohnul, tak jsem toho využil a šel je sbírat s ní.

Ahoj, jsem Alex, pomůžu ti, jo?

To nám to ale skvěle začíná!