Tak Linda… Linda s upatlanou pusou od marmelády či jak to zpívá Mládek. Prošla mezi námi s těmi svými papíry a postavila se už celkem v pohodě za stolek. Dostala mě, že se červená, klopí oči a usmívá se tak, že by jí člověk položil k nohám třeba vlastnoručně zabitého medvěda. Připadám si jak zevl, ale musím na ní furt koukat.
Právě nás zasvěcuje do programu a dá se velmi těžko věřit tomu, že to říká nám – dospělým jedincům. Možná si nás spletli se školním zájezdem: čekají nás pochody, rozcvičky, nácvik dýchání (doufám, že umělýho!), plavání (ale tak to by mohlo být interesantní, jestli si tedy vezme plavky), přednášky o zelenině s uzeným a jako vrchol všeho máme odevzdat mobily!
Skupinou to zašumělo nevolí. Josef okamžitě začal zuřivě vyťukávat do mobilu S.O.S a jedna z pětice „našich“ žen pojekávala, že se to nesmí. Byl jsem v klidu. Chce mobil – dostane mobil, chce notebook, má ho mít. Trochu nás uklidňovala, že prý mají trezor, a že se naší drahé elektronice určitě nic nestane. Ta je tedy vtipná. Jako by šlo o újmu finanční. Ale celkem to vystihla. Mít u sebe něco z civilizace, určitě bych pracoval. A ano, i psal maily, telefonoval, četl zprávy a hrál si. Nevím proč jsem si myslel, že vrchol tady toho pobytu bude, že musíme mít ve dne v noci tepláky…
Konečně vyšla zpoza té své barikády. „Tak, a teď vám rozdám takový dotazník, abych se o vás něco dozvěděla.“ Obešla stolky a každému dala jeden list. „Já bych se zase rád dozvěděl něco o vás,“ řekl jsem s pohledem upřeným do jejích očí. Měla oči laně, takové důvěřivé a hluboké. Musím si dávat pozor, abych se v nich neutopil… Jen se na mě usmála a popošla dál. Teď nevím, jestli to byl příslib, nebo jak si to mám vyložit… Ale protože nám pak oznámila, kde ji v případě nouze najdeme, tak trochu jsem si to vyložil po svém – je to příslib. Jestlipak zabere na mou pohádku z Mateřídoušky? Jenže pak se rozloučila a odkráčela středem, aniž by se na někoho z nás koukla.
Loudali jsme se s klukama na pokoj. S klukama… Prázdniny jsem dost část trávil u babičky a dědy na vesnici. Vždy když si děda v sobotu odpoledne bral rádiovku, povídal: Tak jo babi, jdu s klukama na jedno.“ Nechápal jsem, jaký kluky myslí. „Asi vede pionýra“, říkal jsem si, i když ani to mi s ohledem na věk pionýrů a s tím souvisejícím zákazem pití alkoholu nesedělo. Až jednou jsem ho potkal. Silnici šněrovali čtyři dědkové a vyřvávali něco o ztraceném mládí. Nemohl jsem pochopit, že jim děda říká kluci. A už je to tady: i já říkám lidem nad deset let kluci.
Na pokoji jsme padli do postelí. Josef lamentoval, že mobil prostě potřebuje, aby věděl, co se děje doma a že se musí hlásit, aby jeho Alenka věděla, že se tady má dobře, a Radim zase lamentoval, že opravdu potřebuje pracovat. „Pánové“, použil jsem protentokrát přesnější oslovení svých spolunocležníků, „mám takový návrh. Já mám mobily dva. Jeden odevzdám a druhý bude tady pro nás pro všechny. Vyndejte si z těch svých simkarty, vypněte je a odevzdejte. Když budete potřebovat, je vám ten můj k dispozici.“ Tak šťastné obličeje už jsem dlouho neviděl. Ač jsem si nemyslel, že bych si s těmi dvěma měl co povídat, najednou se hovor rozjel a my se při vyplňování dotazníku královsky bavili. Spojilo nás vítězství člověka nad hmotou, v tomto případě vítězství nad naší krásnou lektorkou.
Asi v jedenáct jsem si šel zakouřit na balkon. Koukal jsem do tmy a jen tušil les a někde blízko i řeku. Bylo ticho, jen vítr si pohrával s ještě holými větvemi a suchým listím na zemi. Vybavila se mi tvář Lindy a to, jak klopila oči, jak se usmívala. Strašně jsem zatoužil mít ji vedle sebe. Už aby bylo ráno.
Žádné komentáře:
Okomentovat